You. /dnf/ ✓

XXVII.

Hlavní vchodové dveře se pomalu otevřely. Karl vstoupil dovnitř s taškou v ruce. Jeho batoh který měl na zádech vypadal těžce. Taky že byl, jeho celá záda byla shrbená.

„George?" Promluvil, jeho hlas se ozval po tichém pokoji, „donesl jsem jídlo."

V koupelně, kde bylo jako jedině rozsvíceno, mu došlo že budu tam. Nakoukl do koupelny kde mě spatřil. Jeho menší úsměv ne rtech málo zmizel, když viděl co dělám.

Povzdechl si se zúženým obočím. Zkřížené ruce na hrudi, aby vypadal zmateněji, fungovalo. Seděl jsem na podlaze od koupelny. Opřený zády o studenou bílou stěnu. V mých rukou učebnice, která byla těžká kvůli toho jak vypadala, a jak stará byla.

„Co děláš?" Ukázal na mě, jeho ruka sjela do jeho vlnitých vlasů kde na chvíli zůstala, „není ti zima?" Menší okénko které se objevovalo v koupelně bylo polootevřené.

Pokrčil jsem rameny, „Učím se na větší test, chemie mi nejde." Odpověď mu nestačila. Díval se na mě jako kdybych spadl z višně.

„No tak Davidson," opřel se o dveře, „já se ptal jestli ti není zima?"

Moje oči se přesunuly ke Karl. Stále ve stejné pozici se na mě díval, a čekal na mou správnou odpověď, „Bylo mi horko,"

Nechápavě se zasmál, „George," potichu si sedl vedle mě, ruka omotaná kolem mých ramen mě aspoň trošku uklidňovala, „už uběhlo pět měsíců, musíš se aspoň trošku přenést."

Zatřepal jsem hlavou, ruka už nadále nebyla kolem mě, kvůli toho jak hnusně jsem ji setřásl, „Jak to víš?" Můj hlas byl tichý. Prsty si pomalu hrály se starou knihou na mém klíně.

Hlavu naklonil na stranu, jako pes když něco nechápe, „Vím co?"

Silný nádech nosem, „Že se mi po něm stýská?" Výdech mi vyjel z úst, aspoň abych se trošku uklidnil.

Pět měsíců uběhlo od dne kdy odjel. Asi tak týden jsme byli s ním v kontaktu, než přestal odepisovat na zprávy nebo zvedat hovory. Upřímně nevím, jestli ignoruje jen mě, nebo všechny kteří mají jeho telefonní číslo. Nikdo mi nic neříká, jako kdyby byl mrtev a všichni by to tajili.

Zahihňal se, prsty které měl hluboko v mých vlasech mě odreagovaly. Dobře ví, jak mi to dělá dobře a že mě to uklidňuje. Vůbec nevím co bych si počal bez kamaráda, jako je Karl.

„Každý to vidí George," jemným hlasem začal mluvit, „ale to není věc za co se stydět."

Odkašlal si, jako kdyby se každou chvíli měl rozbrečet, „Mně taky chybí, Sap taky. Všem moc chybí." Jeho vlastní hlava opřena o stěnu za ním.

Jako anti-stresovou věc jsem použil svůj náhrdelník, který mi ležel kolem mého krku. Vypadal draze, taky že možná byl. Od dne kdy mi ho dal na nádraží jako vánoční dárek, jsem ho ani jednou nesundal. Ať už dělám nějaký sport, nebo když se sprchuji.

Ani jednou nebyl pryč z mého krku.

„Nevypadá to tak," po nějaké té chvíli něco ze mě vypadlo. Vůbec to tak nevypadá, jako kdybych byl jediný kterému chybí, jako kdybych byl vážně tak ubohý.

Karl tvář vypadala trochu naštvaně. Posměšně zavrtěl hlavou, „Nebuď takový, není to naše chyba. Sapnap taky chybí ani nevíš jak, jsou to nejlepší přátelé."

Stoupl si na nohy. Poslední pohled na mě, než opustil koupelnu, „Pojď sníst to jídlo, než vychladne."

——

Plné chodby studentů, kteří chodili tam a zpátky s různými obličeji. Ať už neutrální až po ty, které zářily různými náladami.

Učebnice biologie která byla v mé ruce byla těžší na udržení. Učebnice bych si představoval spálené v ohni, doufající, že už je nikdy neuvidím.

„Ahoj, George." Člověk s kraťasy a s kšiltovkou na hlavě, na mě promluvil. Přece, už pomalu začíná sezóna kraťas když je květen, i když venku to tak nevypadá, ale myslím že mu to zrovna nevadí.

„Ahoj, Sapnap." Stejným tónem jsem pozdravil. Jeho náruč byla vyplněna houslemi které nesl. Černé pouzdro na housle ve kterém se schovávaly ty slavné, hnědé housle.

Umí dobře hrát, hraje ve školní skupině vždy, když naše škola pořádá nějakou akci. Housle jsou těžký nástroj, ať už na ně zahrát, nebo je udržet.

Usmál se, úsměv kvůli kterému šly vidět i jeho perlovitě bílé zuby, „Víš co je dnes za den?"

Jedno zvednuté obočí. S odfrknutím jsem odpověděl: „Druhý pátek v květnu."

Rychle přikývl. Chodil za mnou jako psí ocas, když viděl že už se hýbu pryč z místa, směrem k učebně kde by biologie měla začít.

„Jo víš, mám prosbu," zastavil mě těsně před učebnou, teplejší prsty teď omotané kolem mého zápěstí, „máš čas zítra?"

Stále zmatený jsem přikývl. Ruka se odtrhla pryč z jeho sevření, „Mám, proč?"

Jeho housle si pevně držel, jeho úsměv se jen zvětšoval a zvětšoval, bylo to vůbec možné, nebo se mi to jen zdálo?

„Super," prodloužil písmeno 'r' ve slově, „takže by ti nevadilo mi něco vyzvednout z pošty?"

Něco mi tu nehrálo, už i Karl se choval ráno divně, taky i na obědě, kde se nemohl přestat usmívat. Jeho nálada byla úplně jiná, než včera večer.

Pomalé kývnutí, „Proč, nemáš čas?" Knihu jsem si přendal z pravé ruky do levé. Sap si upravil kšiltovku s nervózním smíchem.

„Zítra je poslední den kdy si to můžu vyzvednout, plus jdu s Karl zítra pryč," podíval se na stranu, „někde."

Zasmál jsem se, hlava nakloněna na stranu, stále jemně zmatený jsem souhlasil, „Fajn,"

Místo úsměvu, mu teď na rtech hrál úšklebek. Lehce drsně mě poplácal po rameni. Jako kdyby mohl skočit do nebes kvůli radosti, kterou cítil.

„Díky chlape, zítra ti napíšu detaily, měj se." Rychle mi zamával aby mu housle nespadly z náruče. Otočil se, a rychle běžel do hudebny kde už by dávno měl být.

Aspoň mám plán na zítra.

_______________________
Words:931

Všichni víme.

Dnes je poslední droncert day, takže doufejme že všechno vyjde dobře. Plus mám volno zítra i v pátek, jedu bomby 😋😋

Děkuji za 2k přečtení, blížíme se ke konci !