„Párty?" Menší zakřičení na Karl, který pár minut vyprávěl o večírku který se má stát ve stejném baru, jako byli ti tři minule.
Vykoukl z koupelny, mokré vlasy, kapky vody mu padaly do očí, „Jo, v sobotu, takže máš ještě dva dny na přemýšlenou."
17:30, čas na večeři. Zrovna jídlo které se zde podává není tak zlé, ale taky to zrovna není z nějaké restaurace na které si pochutnáte.
„Dream s tebou mluvil?" Zastavil se, když tato otázka mi ujela z úst. Ano, je pravda že spolu prohodí pár slov, ale není to stejné jako předtím.
Zatajil se mu dech, i když to byla normální otázka, nebylo hezké mluvit o vašem kamarádovi, když s vámi ani nepromluví.
„Půjdu na večeři," jeho falešný úsměv šel hned poznat, „uvidíme se tam." Rychleji zmizel než jsem stihl něco říct.
Jeho věci které si vzal s sebou, už nebyly v dohledu. Jen vím, že dneska určitě nepřespí na naší koleji.
——
Určitě se všichni, nebo alespoň jednou, setkali s tím, že sedí sami na obědě.
Vaší kamarádi nejsou v dohledu, a s nikým jiným se nebavíte, nebo oni s vámi.
Hluk studentů mi ani tak moc nevadil, když mi pomáhaly sluchátka, která mi držela v uších a hrály hudbu, kterou mám rád.
'cry baby- neighbourhood'
Jen jsem doufal, že ke mně nepřijde učitel, to by bylo o trošku trapné.
'I think I talk too much
I need to listen, baby
I need to listen, baby
I need to listen good'
Hrabání v jídle mi taky pomáhalo se odreagovat. Vůbec nevím jestli jsem udělal něco špatně, nebo jestli to je moje chyba, že tady ani jeden z nich není.
Že by Karl něco klukům řekl?
'I think I try too hard
How I look, what I do, what I'm sayin'
I spend too much time explainin' myself
I hope there's some time to change it'
Zatřepaní hlavou, a více opřený o stůl u kterého sedím. To by neudělal.
Noha která se mi třepala nahoru a dolů, stres který se znova ve mně probouzel nechtěl odejít.
'I can taste it, my heart's breakin', please don't say
That you know, when you know
I can't take it, I'm impatient, tell me, baby
Now I know, you should go'
Vytrhnutí jednoho sluchátka z pravého ucha, mě vytrhlo z přemýšlení, teda pokud se tomu dá říkat přemýšlení.
Hrubý a samozřejmě známy hlas se hned ozval vedle mě. Hlas, který mi zas tak moc nevadil.
„Sedíš tu sám?" Smutek v hlase, který nebyl až tak pravdivý mu hrál v hlase.
Sluchátka už nadále schované v kapse od kalhot. Tácek s jídlem posunutý přede mnou dále ode mě.
„Jak to asi vypadá?" Znuděný výraz šel určitě poznat, když kolem stolu nekoluje dobrá nálada a smích. Chybí mi to.
Jak seděl bylo zajímavé. Nohy na každé straně lavičky na které jsme seděli, jedna ruka položena na stole když jeho pohled byl upřený na mně.
Naklonil hlavu na bok, jako stěně které nechápe co má dělat, „Co se stalo? Proč tu nejsou?"
Pokrčení ramen s pokrčeným obličejem, „Ty to taky nevíš?" Místo toho byl teď můj pohled znovu na něm, „tak to ti nic neřeknu, protože to taky nevím."
„Co se stalo s Karl?" Když viděl můj výraz který dával nevědomí že nic nechci říkat že chci lhát, musel do toho znovu stoupnout, „a řekni pravdu George."
Jeho dominantní hlas byl reprezentován šeptem. Občas mě někdy straší, když si řekne tak to ten člověk udělá.
„Nevím, jen jsem se zeptal na něco, a když mi neodpovídal tak se sebral a-" zastavil mě.
„Myslím že tady musí být důvod na cos ses ptal, jinak by sám od sebe neodešel." Někdy mě štve, jeho zvědavost a jeho stupidní hlas který dělá věci.
Zasténaní šlo slyšet pod rukou která mi zakrývala mou pusu, „Zeptal jsem se, jestli s tebou mluvil." Vychrlil jsem.
Jeho obočí se nadzvedlo, jeho pusa tvořena do úšklebku. Teď už vůbec nevím co si myslet, jestli negativní nebo pozitivní věci.
„Ale proč nepřišel Q a Sap?" Zase to přehráním, proč to řeším s člověkem který mě nemá rád. Notak George, zas tak blbý nejsi.
Teď byla řada na něm, aby pokrčil rameny, a byl si nejistý, teď tu jsme jen my dva. Protože vůbec nevíme kde se naší kamarádi poděli.
„Zas tak moc to neřeš George."
Jeho hlas byl jemnější, ale stále dominantní jako vždy.
Výdech, nádech. Tak jak to máme naučené George.
_____________________________
Words:733
Omlouvám se že nic nevyšlo dříve.
Děkuji za 300 přečtení <3
ČTEŠ
You. /dnf/ ✓
Fanfiction„Proč jsi nic neřekl?" Moje oči se koukaly do těch jeho tmavých zelených. Batoh který měl jenom na jednom rameni těžce nesl. „Chtěl jsem," začal, jeho pohled se koukl za mě. Hlasitý zvuk skřípajících vlaků, mi zrovna nedělal dobře na můj sluch, „al...
