You. /dnf/ ✓

VII.

Měli jste někdy pocit, že se pozvracíte na místě, kvůli toho kolik stresu a nervozity v sobě skrývate?

Stres a nervozita ve mně bublala, když jsem netrpělivě čekal ve svém pokoji. Únava se ještě k tomu připletla, a já se cítil tak lehce, že se mi celý svět točil, oči se mi pomalu zavíraly, a já se cítil jako kdybych měl každou chvíli omdlít.

Hlavní dveře se otevřely, nejistě a pomalu. Sedění na zemi taky nebylo moc pohodlné, hlava schovaná v kolenech, doufající, že bolest hlavy přestane.

Hrubý smích mě vyrušil, „Modlíš se, nebo co?" Vždy musel přijít v tu nejhorší chvíli.

Hlava se pomalu zvedala, a unavené oči se konečně koukly na svět, teda spíše po pokoji.

„N-ne," odkašlal jsem si, slabé nohy mě tak, tak uzvedly, „promiň, co chceš?"

Jeho pohled změkl, ale hned se vrátil do původního stavu, „Chtěl jsem pomoct s tou matikou, pamatuješ? Plus dveře nebyly pořádně zavřené." Malém jsem zapomněl.

Nádech, výdech, to co už dobře znám. Jestli se takhle budu cítit i zítra, už si budu muset zajít k nějakému doktorovi, kterého tady zrovna nemám. Možná doktorka na škole pomůže.

„Nerad to dělám, ale můžu přijít někdy jindy, až ti bude lépe." V jeho hlase zněla nejistota, a taky troška napětí.

Až teď jsem se koukl do jeho obličeje, a kurva co se mu stalo?

„Co se ti stalo?" Moje oči kmitaly po jeho obličeji. Jeho spodní ret byl na jednom místě jemně nateklý, a zaschlá krev šla vidět pod jeho nosem. Taky nemůžu zapomenout na menší jizvu která se mu tvořila na jeho čelisti.

Jizva, která tam určitě zůstane.

„Nic," pokrčil rameny, kvůli toho mu malém spadly knihy od matiky z jedné ruky ve které je držel.

Posměch mi vylezl z úst, společně s protočením očí, „Vypadáš jak idiot."

„Ty máš co říkat." Jeho oči šly ze zdola nahoru, když dořekl svou větu.

Jemný otřes pod jeho pohledem, a červené tváře nemohly chybět. Proč to cítím jen já?

„Hm," nedával jsem nic najevo, „jak se to stalo?"

Úšklebek mu hrál na rtech, nadzvednuté obočí a stále opřený o rám dveří, pohled na mně, „Davidson se zajímá?"

Jo. „Ne." Nádech, „co nechápeš?" Výdech.

——

„První musíš vypočítat tu mínus čtyřku, co na tom nechápeš?" Dvě osoby seděli u stolu, což jsem byl já a Dream. Můžu říct, že kdyby byl v matematické soutěži určitě by skončil s mínus body.

Zasténal, „Ale jak mám poznat, jaké číslo mám vypočítat jako první?"

Více se opřel o židli na které seděl, zkřížené ruce a jeho bílé těsné triko které mu dodávalo větší výhled na jeho zpracované tělo.

Zatřepaní hlavou, aby myšlenky šly jinam, aby nezašly dále, než teď jsou. Už tady sedíme takové dobré dvě hodiny, a dvě látky pochopil, ale ta poslední mu nejde do hlavy.

„Dáme si pauzu," pořádný povzdech mu vyšel z úst, můj následoval.

Otočil hlavu směrem ke mně, „Jdeš na tu párty v sobotu?"

Vypadám na to?

„Ptáš se mě?" Další posměch, „nechodím na párty." Pomalu jsem si schovával věci do batohu, když jeho pohled byl stále cítit na mém těle.

Omotal ruku kolem mých ramen, tak, aby moje tělo bylo blíže k tomu jemu. Naše ramena se dotýkaly a společně s tím naše stehna.

Někdy mě zaráží náš výškový rozdíl a vše, co se s tím pojí. Vedle něho vypadám úplně jinak, kdybych byl vedle člověka který je stejně vysoký jako já, nic by se neřešilo.

Ale vedle něho je to jiné, jeho ramena jsou široká, a taky je o nějakých těch dvacet centimetrů vyšší jak já.

„Notak George," jeho obličej hned vedle mého ucha, jeho teplý dech byl cítit hned na mé pravé straně obličeje.

Zavřel jsem oči a těžce polkl. Kurva, co mi dělá.

Ať už tohle všechno cítím jen já, už je to těžší všechno schovávat za nesnášení toho druhého. Moje ruka tvrdě sevřela látku na mých kalhotech.

„Ať jde s tebou Hailey," to si teda zachránil George.

Slabě se zasmál, nehnul se ani o centimetr, ne že bych si stěžoval, „Myslím že by si nechtěl jít na párty s holkou která tě podvedla," oči se mi otevřely, „co, George?"

„Ještě si to rozmyslím." Odtáhl se, jeho tělo už nebylo nadále vedle toho mého, spíš si sebral všechny učebnice zase do svých ruk.

Teď byla moje chvíle na něho zírat.

„Hodnej kluk," kurva. Teplo v tvářích se jen zhoršilo, jeho blbý úšklebek tomu ani nepomáhal, teď jsem ani nevěděl jestli to je kvůli toho jak mi je blbě nebo kvůli něho.

Dobře, možná vím.

„Kdyžtak máš moje číslo," dal si sluchátka do uší, otevřel playlist který měl na spotify a vybral si písničku 'london boy od taylor swift'.

Stejná písnička kterou mám taky v playlistě, dobře vím o čem se tam zpívá. Ale určitě to má jen, protože to má dobrý vibe.

Jasný, zas si tak nevěř George. Však tě nemá ani rád.

„Uvidíme se na večeři, kotě." Úšklebek na rtech pořád nemizel, zůstával tam, dokud neopustil mojí kolej.

Zasténaní, a schovaní mých červených uší moc nepomohlo. Co budu dělat?

___________________________
Words:836

Pokud nevíte o čem se zpívá v písničce která tu je zmiňována tak se koukněte aspoň na text aby jste měli představu :)

Hezké Velikonoce xx