You. /dnf/ ✓

V.

Tma v pokoji, na temná okna dopadaly kapky deště místo sněhu. Sluchátka v uších a koukaní z okna. Zima byla, ale nedával jsem to najevo.

„George?" Hlas Karl mě vyrušil z tiché muziky, která mi pronikala do uší, „vrátím se později, kdyby něco tak volej." Jde do baru, společně s Q a Sap.

Pomalu jsem přikývl, sluchátka znovu v uších a okolní svět jako kdyby neexistoval. Pomalé zabouchnutí dveří a pak ticho v pokoji.

Ani nevím, proč mé tělo nemělo tolik energie. Vyčerpaný jsem seděl na posteli a doufal, že něco vzrušujícího se stane.

Od oběda všichni byli zticha. Pár slov bylo promluveno, ale ne tak moc, jako vždy.

Karl se cítil blbě, a šlo to vidět. Jeho usměvavá nálada byla pryč. Jeho velký úsměv který měl vždy na tváři zmizel.

Déšť venku zesílil. Lampy venku z temného města pronikaly až do ještě temnějšího pokoje. Všichni studenti byli ve svých pokojích a čerpali sílu, na zítřejší den.

Možná ne všichni. Tiché kroky byly slyšet na chodbě, kolem pokojů a tiché chodbě se rozléhaly. Nechápavě jsem nadzvedl obočí, sluchátka v uších byly pohozené teď vedle mě na posteli.

Než jsem mohl něco udělat, kroky mě už vedly ke dveřím. Má ruka šáhla na ještě studenější kliku, než byla moje ruka.

Tma byla všude. Chodba byla studená a tmavá, jen menší světlo pronikalo od hlavních dveří, které se otevřely ale hned zavřely.

Kdo to je? Kdo by mohl jít v tenhle čas pryč?

Pomalu jsem vzal klíčky od pokoje, dveře jsem pomalu zavřel. Proč tam vůbec jdu, sakra.

Déšť byl silnější a silnější, když jsem se přibližoval ke dveřím.

Zima a zimní chládek mě hned praštil do obličeje. Střecha která mě chránila před deštěm fungovala, ale silné kapky které dopadaly na zem, na schody, se odrážely od země až spadaly na mě.

Otřásl jsem se zimou, „Co tu děláš?" Slabý hlas se ozval vedle mě.

A tu seděl. Seděl na schodech s cigaretou v ruce, kouř mu šel od pusy. Ať už je to kouř od cigaret nebo zimy, bylo mi to jedno.

„To se můžu zeptat i já." Byl lépe oblečený, zima mu možná byla, ale ne tak moc jak mně.

Potáhl si cigarety, s pokrčením ramen, „Nevím,"

Jeho vlasy byly rozcuchané, jako kdyby teď vylezl z postele, bylo hned poznat jak jeho vlasy jsou dlouhé.

„Slyšel jsem tě jak jdeš po chodbě," sedl jsem si na kraj schodů, dále od něho, myslím že mojí přítomnost moc nechce.

„A to si musel přijít?" Každým slovem se mu u pusy ukazoval kouř, už aby bylo teplo.

Začal jsem si hrát s prsty na mých rukou, „Promiň, klidně odejdu jen," otřásl jsem se znovu, „j-jsem chtěl vědět kdo tu jde."

Podíval se na mě, cigareta už nadále hozena na zemi, „Běž si pro bundu," jeho hlas byl tichý, ale stále hrubý, „je ti zima."

Tělo se mi třáslo zimou, a moje rty byly určitě zbarveny do fialové barvy. A můj obličej se měnil do bělejší barvy, určitě jsem vypadal jako mrtvola.

Slabý smích mi ujel z úst, „Kdybych odešel a potom přišel, už bys tu nebyl." Věděl jsem, že by odešel zpátky do pokoje, chápu že zrovna on nechce mojí pozornost.

Povzdechl si, déšť byl stále silný, „To není pravda," moje pozornost se zvětšila, můj pohled se setkal s jeho.

Prohlížel si můj obličej, můj tep se zvýšil, „George," začal, „moc tě nemusím, a ani nevím proč, proč tě nemusím, ale fakt nechci aby si umrzl takže," nadzvedl svou pravou paži, „pojď jsem, nebo umrzni."

Červené tváře, které určitě šly vidět kvůli mému bledému obličeji. Ruce se mi třásly a celé tělo taky. Poposedl jsem si, a nakonec jsem se k němu přiblížil.

Tělo k tělu, jeho ruka omotaná kolem mých ramen. Naše stehna se dotýkaly, seděl jsem po jeho boku, a on zase po mém.

Vydechl jsem, kouř od pusy zmizel v dály společně s kapkami deště které padaly na zem, které společně tvořily kaluže a mokro všude kolem.

Kvůli teplu ke kterému jsem byl přitisknutý, jsem se přestal třepat, „Děkuji." Zašeptal jsem.

Přikývl, jeho ruka více stiskla mé ramena.

„Nevíš kdy přijdou?" Nemohl jsem lhát, začal jsem být unavený, mé oči se už pomalu zavíraly a mé tělo více sláblo.

„Nevím," bylo ticho, jen déšť v pozadí, a jezdící auta která projížděly před námi.

„S Karl jste se usmířili?" Moje hlava spadla na jeho pravé rameno, později jsem zavřel oči s tím, abych vnímal jen jeho hlas a déšť.

Ráno budu toho litovat.

„Ne," přitáhl si mě blíže k sobě, „nemám náladu teď s nimi mluvit, potřebuji na chvíli od nich rozestup."

Pochopil jsem, „Zítra budeš ignorovat mě, jako je?" Chvíli bylo ticho, než se rozmyslel co odpoví, jeho pohled byl znovu na mém obličeji, cítil jsem to, ale nedával to najevo.

„Ne," zavřené oči se mi otevřely, „pokud mě nenaštveš, nebo na mě zase něco nevyliješ tak ne." Zasmál se, a já společně s ním.

„Idiote," protočil jsem ho očima, můj loket ho bouchl do jeho boku.

Myslel jsem, že všechno bude v pohodě, že budeme normální kamarádi kteří si na poprvé nesedli. Ale přece, každý se zmýlí.

Na hned kamarádi nemůžeme být, každý má svou minulost, kterou nemůže změnit, a ta minulost se může taky vrátit.

________________________
Words:870

Děkuji za 100 přečtení :)