You. /dnf/ ✓

X.

❗️ homofobie, f-nadávky❗️
——
Sobota. Pátek uběhl rychle jako mrknutím oka. I když moje rutina byla nudná; vstát, připravit se, hodiny, pokoj, písničky, knihy, spát.

A to všechno dokola, stále den uběhl rychleji než jsem možná chtěl.

Samotný u oběda, a skoro všude kam jdu. Možná mi to tak aji vyhovuje, když vím, že mě nikdo nehledá, nebo že se nemusím starat.

Je šest hodin večer. Turecký sed, hlava opřena o mé ruce, když moje lokty byly přitisknuté o mé stehna. Skříň která byla otevřená a navrhovala mi spoustu oblečení které si na sebe můžu vzít.

Nemám rád akce kde se musím socializovat, a už vůbec ne párty, kde budou opilí puberťáci, dokonce i dospělý lidi.

Všechno jednoduché půjde, ať už tam půjdu sám, vše půjde hladce, snad.

——
18:49

Studený vítr a chlad, který putoval všude po okolí, dodával atmosféru k místu kam jdu. Pěšky jít zrovna nebyla dobrá volba, v chladu už vůbec ne.

Spíše první dělám než myslím, nejhorší věc kterou můžu vždy udělat.

Tváře se mi chladem zabarvovaly do červené barvy, kouř mi vždy uletěl z pusy každým výdechem. Velká budova, ze které svítily různé barvy, které nebyly moc rozeznat, hlasitá hudba se rozléhala po skoro celém sousedství.

Dveře otevřeny, kouř ať už z cigaret nebo trávy, zápach od alkoholu a dalších drog, které nechci ani znát, mě hned praštily do obličeje.

Se zamračeným obličejem a smrštěným obočím šlo vidět, že zrovna tohle se mi nelíbí. Nikdy se mi nelíbilo být kolem lidí kteří kouří nebo pijou, ať už jsou to lidi v mém věku nebo někdo jiný, vždy se cítím tak nepříjemně?

Budova byla hodně velká, místnosti v ní taky, plno věšáku kde visely zimní bundy a kabáty. Mám věřit že to nikdo neukradne?

Pokrčil jsem rameny a bundu si nechal ve své náruči, u mě. Nebudu tady nikomu věřit, hlavně když jde o mé věci.

„Davidson," hlas který naposledy byl slyšen na obědě ve čtvrtek, hlas hrubý a trošku zvýšený kvůli muziky kolem.

„Wright," pohled na něho a já vůbec nevím co mám dělat. Jeho dominantní výraz to vždy doplnil společně s jeho zelenými oči.

Jeho pohled sjel nahoru a dolů podél mého těla, odkašlání a potom stále ticho. Teda kolem nás ticho nebylo.

„Nečekal jsem tě tu," v ruce držel červený plastový kelímek, ve kterém byla tekutina, kterou jsem nechtěl znát, „užij si to, hádám?"

Jemné zasmání a nakonec zmizení někam jinam. Můj pohled kmital všude kolem mě, lidé měli zábavu, a někteří už omdlení na gauči.

„Hej!" Zakřičení přes hlasitou hudbu bylo směrováno na mě, když moje pomalé kroky mě vedly do kuchyně ke kuchyňskému pultu.

Leknutím jsem nadskočil, ať už po mně něco chtějí nechci být součástí.

Dva kluci, vypadali stejně staře jako já. Jeden měl krátké hnědé vlasy oholené po stranách, tenhle účes se mi nikdy nelíbil. A druhý skoro to stejné, až na to že barva vlasů byla černá.

S nadzvednutým obočím jsem promluvil, „Chcete něco?" Hlas byl slabší kvůli toho, že na mě mluvili úplně cizí lidi, hlavně na párty, chtějí mi prodat drogy nebo co?

„Dobré oblečení kde si ho koupil?" Zažívám nejhorší moment v mém životě. Černo-zelený svetr mi seděl na těle, společně s krémovými kalhoty.

Přesunu váhu na svou druhou nohu, „Eh," ani slovo mi nešlo ze sebe vypudit, styl měli úplně jiný, jeden měl sportovní teplákovku a druhý rifle se sportovní mikinou.

Druhý se zasmál, „Jmenujeme se Alan," ukázal na sebe kluk s černými vlasy, „a Liam." Ukázal na druhého když jeho pohled stále zůstával na mně.

Nebyl to pohled který bych si nechal líbit byl to pohled, který bych hned vymazal z jeho obličeje.

„Já se neptal?" Nechci mít s nimi nic společného.

Liam se zasmál, jeho posmívající se smích, se rozléhal po kuchyni, kde byli jen dva lidi, úplně na mol.

„Takže buzna se umí chránit?" Svět se mi otočil vzhůru nohama, už vím jaký je jejich problém, a já už tu nechtěl být ani pár minut.

„No tak," jeho falešné psí oči mě dostávaly do kómatu, „snad nejsi smutný že jsme tě pojmenovali tak, jaký jsi." Alan a Liam se společně zasmáli.

Chtěl jsem utéct, chtěl jsem jít na kolej a brečet. Tohle se mi stalo už tak mockrát že stále nevím, co v takových situacích mám dělat.

Jejich další kecy byly už jako další šumění, pískání v uších nepřestávalo. Jedno bouchnutí do ramena a další, až mi věci které moje náruč držela, byly na zemi kde vylitý alkohol zůstával.

„Buzno," poslední slovo, které se mi podařilo pochytit, než se můj mozek konečně znovu restartoval.

Bunda celá ulepená a smrdutá od alkoholu. A v tenhle moment, jsem se totálně zlomil.

Vzlyky, slzy které se mi stále dokola hromadily v očích a potom pomalu stékaly dolů po tvářích.

Ruce se mi třásly, ruce ve kterých jsem držel svou bundu, společně s ostatními věci. Lidé byli zaujati něčím jiným že si mě ani nevšimli.

Slzy stále stékaly a nepřestávaly, červené oči, červené tváře a slabé tělo. Tohle byl můj jasný důvod vypadnout, a už se na žádnou stejnou párty nevrátit.

„George?" Zatřepaní hlavou, byl náznak toho aby člověk vypadnul, nechci mít nikoho kolem sebe, ne teď.

„No tak George, koukni se na mě." Hlas více rozkazovací, jako kdyby to byl nějaký úkol.

Pomalé zvednutí hlavy a setkání se zelenými nefritovými oči. Jeho výraz se změnil z jemného do více naštvaného.

Kelímek teď položený na kuchyňské lince, jeho pohled směřoval k mé bundě až k mému obličeji kde se zastavil.

Se sevřenou čelistí promluvil, „Kdo ti to udělal?"

Povzdech mi uklouzl z úst, „Dream-"

Přerušil mě.

„Kdo ti to udělal George." Smrštěné obočí, a čelist stale sevřená.

„Můžeme jít ven?" Hlas se mi v půlce věty zlomil, už se to dělo znova, jako začarovaný kruh.

Oči naplněné slzami a potom se kutálely po své cestě na líčkách.

_________________________
Words:966

Já se omlouvám, samo mi to nebylo moc příjemné psát :,)

Mějte hezký večer/den cokoliv losers 🫶🏼