You. /dnf/ ✓

XX.

Bylo zimní ráno, ještě zimněji než přes celý den. Osm hodin se ukazovalo na hodinách, stejná kavárna která je vždy otevřená od šesti hodin, zahřívala lidi, kteří chodili okolo.

Teplé čaje které zahřívaly studené ruce, nebo horká čokoláda která dělala bordel kolem pus od dětí. Tichá vánoční muzika, která dodávala tu energii Vánoc.

Ani bych neřekl, že Vánoce přicházejí. Jako dítě byl každý natěšený že už se vše blíží. Ať už to jsou dárky, vůně jídla, sladkostí a nebo ty úsměvy které šíři skoro každý.

Pokud je vůbec nějaký důvod se usmát.

Kavárna plná lidí mi nikdy nedělala dobře, vždy přijdu dříve ať mám nějaké to místo na sezení. Tohle je trošku divné. Vstát o půl sedmé ráno, jen abych zastihl ještě tichou kavárnu, a mlčky tu seděl.

Hrnek horké čokolády na stole, dlaně jemně omotané kolem horkého hrníčku. Neslušnost poslouchat cizí hovory, ale když sedí přesně u vás, ještě mluvící nahlas, je to těžké neposlouchat.

„Ahoj," hlas, ještě k tomu neznámý se objevil nade mnou. Můj pohled přešel od stolu k osobě. Člověk byl možná i ve stejné výšce jak já, delší černé vlasy, piercing v nose, náušnice a další nějaké doplňky.

Těžce jsem polkl, „Ahoj," přivítání znělo spíše jako otázka. Kluk se usmál, jeho dolíčky šly viditelně vidět.

„Můžu si k tobě sednout?" Začal si hrát s kelímkem který měl v jedné ruce, „Nikde jinde není místo." Jeho úsměv pořád nemizel z rtů.

Než bych odpověděl, první jsem se podíval kolem sebe jestli nekecá. A taky že ne. Trpělivě čekal než něco řeknu, jeho pohled se občas zadrhnul o mě, a potom zase na zem.

Povzdech mi vyjel z úst, s malým přikývnutím se jeho úsměv zvětšil. „Děkuji," odkašlal si, „jmenuji se Nick."

Jeho modré studené oči, se na chvíli střetly s těmi mými, „George," odpověděl jsem.

Jeho tichý smích mě přemluvil abych se na něho znovu podíval, dolíčky ještě více viditelné kvůli smíchu. Ještě měl rovnátka, ale jen na horním patře.

„Moc nemluvíš co?" Řekl, ale když viděl jak jsem se na něho podíval, trošku divně, možná? Hned jeho úsměv spadl, „Nemyslím to zle samozřejmě, nemusíš, chápu-" zastavil se.

Vsadil bych se, že jeho tváře nabraly i rumělkovou barvu. Nikdo z nás už nic neříkal, každý si hleděl svého, ticho kolovalo kolem našeho stolu.

Dveře se po delší chvíli otevřely, značil to menší zvonek u dveří, plus zima která se na chvíli ocitla v místnosti.

„George," teď, už známy hlas na mě promluvil. Samozřejmě jsem se za hlasem otočil. Vyšší brunet s nafouklou bundou přicházel k mému stolu. Můj kamarád neboli i spolubydlící Karl.

Jeho pohled se díval na mě a taky přeskočil, docela často, na modrookého klučinu, který seděl tiše naproti mě.

Mlčky na chvíli stál u našeho stolu, jako kdyby čekal na boží zázrak, „Řekneš něco, nebo?"

Zatřepal hlavou, se svým typickým zahihňáním a rukou před pusou konečně promluvil, „Přišel jsem pro tebe,"

Pomalu jsem přikývl. Prsty které mi trošku rozcuchaly vlasy, než si dám na hlavu čepici a teplá bunda která mě zahřála hned když si ji dám na sebe.

„Měj se," rychlá slova zamumlané ke klukovi, Nick, než po boku jsem odešel s Karl, pryč z kavárny.

Studený vítr mě hned plácl do obličeje, jemné vločky padaly z nebe, které se rozpouštěly na teplých místech.

Teplá ruka která byla schovaná za látkovou rukavicí, mě vzala silně za ruku, „Pojď musíme jít." Zrychlili jsme krok, i když to někdy bylo nebezpečné kvůli ledu který byl na chodníku.

„Kam vůbec jdeme?" Hluboké nádechy, možná i moje tělo bylo příliš slabé kvůli ne moc dobrému spánku.

Karl se usmál, už si držel i čepici kvůli menšího běhu, „Sap a Dream nás čekají u stadionu." Zastavil se a já společně s ním.

Červená barva na semaforu jasně říkala ať stojíme. Některá auta jela plnou rychlostí, a některá zase tak pomalu, že se muselo začít i troubit.

Stupidní tady jet plnou rychlostí když všichni vidí že je tu plno lidí, neboli chodců. Hypnotizovaní semaforu, aby se co nejrychleji objevila zelená barva. Určitě se s tím setkal každý.

Pomalu jsme přešli přes přechod, někdy se stalo i to, že do sebe lidi narazí a pak to svedou na tebe, jako kdyby to byla tvoje chyba. I když sami koukají do mobilu.

„Jako zimní stadion?" Jemně jsem zakašlal, vlasy které mi padaly do očí jsem si dal hned pryč pod čepici.

Protočil očima, s nadzvednutým obočím se na mě podíval, „Jaký jiný jako?" Ušklíbl se, ruka která byla stále v té mojí, mě stále táhla abych šel rychleji.

Po nějakých minutách a klidném tichu, šel vidět velký zimní stadion. Parkoviště bylo plné, takže vůbec nevím jak se tam dostaneme. Lidé čekali frontu i venku, jen aby si mohli na pár hodin zabruslit.

„Hele, támhle jsou." Ukázal prstem na dvě osoby, které čekaly u červené Tesly na parkovišti.

Vyšší blonďák byl opřený o auto, zatímco druhý menší brunet navazoval konverzaci. Jen Sap měl na sobě čepici, což se divím že neměl kšiltovku.

Jen Dream byl bez čepice, nebo bez jiné pokrývky hlavy. Jemné vločky, které padaly z nafouklých mraků, mu přesně pomalu padaly do jeho delších vlasů.

„Sapnap!" Samozřejmě že zavolal jen na Sap, s menším úsměv jsem se podíval na Karl, který vyhlížel menšího bruneta.

„Kde jste byli tak dlouho?" Zeptal se Dream, jeho hlas byl hrubší mluvil tišeji než když mluví vždy.

Jeho pohled sjel na naše spojené ruce s Karl, sevřené obočí, vždy dobře znamená že přemýšlí. Teplé tváře jsem mohl cítit hned, když mi vzal mojí druhou ruku po levici, s úsměvem jsem pustil ruku od Karl.

Jeho ruka která mě držela pevně, byla studená. Holá ruka bez žádné rukavice jasně značila že už stojí v zimě nějakou dobu.

„Měl bys nosit rukavice," moje obě dvě ruce chytly studenou, větší ruku. Rukavice které jsem měl na sobě nebyly moc hrubé, ale stále zahřály.

Ušklíbl se, „Já se zeptal kde jste byli tak dlouho?" Zopakoval svou otázku, na kterou se Karl ušklíbl.

Karl pohled sjel na naše spojené ruce, jeho úšklebek se jen zvětšil, „Však jsem psal že jdu pro George do té kavárny, ale seděl tam s nějakým klukem." Kurva, Karl.

Dream obočí se znovu sevřelo, jeho stisk na mé ruce se jen zvětšoval, „Co?"

Zasténal jsem, „Nemluvil, jen si ke mně přisedl protože tam nebylo už místo."

Karl pokrčil rameny, „Vypadalo to tak,"

Dream se podezřele na mě díval, s prázdnou tváří jsem mu pohled obětovával, „Jak se jmenoval?" Pípl hned.

Pustil jsem mu ruku, zasténání následovalo. Moje tělo se otočilo rychle, rychlým krokem jsem odešel od nich.

„Můžeme už jít stát tu frontu?" S červenými tvářemi, jsem pomalu odcházel, jako kdyby moje celé tělo hořelo.

Za mnou jsem už slyšel jen smích.

_______________________
Words:1110

Děkuji za 1k přečtení <3