I hate you Lucas! [l.h.]

20.část

20
O pár dní později.
"Haló Liz? Cože? Jo, dojedeme, to je jasné," zavěsil Ashton telefon.
"Kdo je.." nestihla jsem dokončit otázku.
"Luke měl autonehodu," řekl Ash.
"Cože? Ale vždyť," začala jsem panikařit.
"Žije, pojď musíme do nemocnice," táhl mě do auta.
"Kdo je sakra Liz?" zeptala jsem se.
"Lukova mamka, neříkal ti o ní nic?" podivil se.
"Ne? Taky jsem mu o svých rodičích nic nevyprávěla," řekla jsem.
"Kim, hlavně buď v klidu," usmál se.
"To nejde, je to můj kluk, moje všechno, co když to sakra nepřežije?!" šílela jsem.
"Oba jste stejní," naznal.
"Tak promiň, že se o něj bojím," řekla jsem. Naštvaná jsem nasedla do auta.
+++
"Ahoj Liz," objal nižší blonďatou ženu Ashton.
"Ahoj Ashi, jsi tu rychle," podivila se.
"To já spěchal kvůli Kim," ukázal na mě. Spatřila jsem její červené oči od pláče, nebyla jsem na tom o moc lépe.
"Kimberly Irwin," podala jsem jí ruku.
"Já vím, Luke mi o tobě vyprávěl, jsem jeho matka, Liz," snažila se pousmát.
Ze dveří vyšel doktor.
"Vy jste příbuzní pana Hemmingse?" přišel k nám.
"A-ano, já jsem matka," řekla Liz.
"Váš syn je mimo ohrožení života vlastně je v pořádku, až na lehký otřes mozku, možná bude pár dní, nejdéle dva týdny trpět amnézií, ten naráz byl silný, teď spí, jestli ho chcete vidět prosím pojďte se mnou," odpověděl.
"Můžu jít s vámi Liz?" zeptala jsem se.
"Pojď holčičko," objala mě kolem ramen.
+++
"Luku, sice mě vůbec nevnímáš, možná si mě ani nepamatuješ, ale já tě miluju strašně moc, brzy se uzdrav a vrať se mi zlato," držela jsem jeho ruku, dala jsem mu pusu na čelo a z mé tváře na něj spadlo pár kapek slz.
"Vždycky mu říkám ať jezdí opatrně, no a co udělá teď?" pošeptala Liz a opět se rozplakala.
"Vím jak vám je, ale žije Liz," objala jsem jí.
"To je hlavní," řekla.
"Pojďte, prosím a přijďte zítra," usmál se doktor.
+++
"Liz, jeď s námi, ustelu ti pokoj pro hosty, budeš to mít blíž," pousmál se Ash.
"Děkuju ti Ashtonku, pojedu ráda, sama bych to zvládala asi špatně," naznala.
+++
Luke's pov.
"Luku, sice mě vůbec nevnímáš, možná si mě ani nepamatuješ, ale já tě miluju strašně moc, brzy se uzdrav a vrať se mi zlato," tenhle hlas jsem poznal, je to hlas někoho, kdo pro mě hodně znamená, jen jsem si ho nedokázal přiřadit k určitému obličeji, nedokázal jsem otevřít oči, ale vnímal jsem, že na mě někdo mluví a cítil jsem, jak někdo drží mou ruku. Chtěl jsem jí stisknout, ale nešlo to. Jsem moc slabý.
"Vždycky mu říkám ať jezdí opatrně, no a co udělá teď?" pošeptal jiný hlas, poté jsem slyšel vzlyky.
"Vím jak vám je, ale žije Liz," ozval se ten krásný hlas a ruka byla z té mé pryč.
+++
Pomalu jsem otevíral svoje oči a zaostřoval jsem na dvě osoby stojící vedle mé postele.
"Kdo jste," zachraptil jsem.
"Já jsem Calum, tvůj kámoš s kapely," zazubil se na mě kluk s fialovými vlasy. Nikoho se jménem Calum, kdo by měl fialové vlasy si nevybavuji, vlastně si nevybavuji nic, jen jak na mě v noci někdo mluvil.
"Ale vždyť," začala holka a ten kluk do ní drcl. Prohlížel jsem si je, kluka jsem poznával, ale holku ne, kdo to sakra je.
"Ty jsi kdo?" zeptal jsem se směrem k dívce.
"Betsy, tvoje přítelkyně. To už si na mě nepamatuješ?" zeptala se. Ne, nepamatuji. Její vzhled ani hlas mi nic neříká, co to je zač?
Když jsem spal ke mně mluvil někdo jiný, chtěl jsem jí najít, věděl jsem, že tahle blonďatá fůrie to nebyla.
"Promiňte, jsem unavený, můžete odejít?" snažil jsem se zeptat slušně.
"Drž se kámo," usmál se kluk, nacož se dívka rozplakala. Nevyvolalo to ve mně žádné emoce, nic.

Čekali jste to? :3 Děkuju za přečtení a za umístění na #20 v žebříčku fanfictions!! Miluju vás.
Ps. Calum s falovými vlasy to je jakože Michael, co lže, chápete ne? :D
Děkuju ♡ ily