Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

15. díl

Ráno jsem se nachystala a vydala se na autobus, abych nepřijela do nové práce pozdě.

_

U recepce jsem pozdravila milou blondýnu a vydala se ke své kanceláři. Cestou jsem ještě zaklepala na kancelář pana Stylese, aby věděl, že jsem dorazil a pak šla do té své.

Vysvlékla jsem si kabát a přezula se do pohodlných bot. Sedla jsem si za stůl a zapla notebook. Vzala jsem do rukou štos papírů a na všechny se podívala. Bylo tam úhledným písmem napsáno: „Emo, tohle potřebuji vyřídit a připravit k podepsání. Až to budeš mít, můžeš to poslat na adresu uloženou ve svém notebooku, firmě pana Stewarta," usmála jsem se, protože tohle je moje první pořádná práce za dobu, co tu jsem. Hned jsem se pustila do vyřizování.

_

„Emm, mohla bys přijít prosím tě?" slyšela jsem hlas pana Stylese, přes sluchátko.  

„Hned jsem tam," odpověděla jsem a v rychlosti se zvedla a přešla do jeho kanceláře. Zaklepala jsem a následně vešla. No, hned jsem se zarazila.

„Harry?" zasekla jsem se v pohybu a koukala na něho. „Co tady děláš?" zeptala jsem se hned.

„No, vlastně jsem přišel za tebou," usmál se. Pohledem jsem těkala z Harryho na pana Stylese.

„Harry, ale Ema pracuje," řekl přísně Harry. Rázně jsem kývla hlavou.

„Já vím, ale má právo na přestávku na oběd, ne?" řekl otráveně Harry a protočil oči.

„Ne Harry, musím to dodělat," zastala jsem se pana Stylese. Harry se na mě podíval. Nemohla jsem rozeznat, jestli je naštvaný, nebo je mu to jedno? Nevím, nevyznám se v jeho výrazu. Absolutně jsem z něho nedovedla nic vyčíst. Tohle se mi stalo poprvé, od doby, co se s ním znám.

„Fajn," řekl jenom a třískl dveřmi.

Pokrčila jsem rameny a chtěla odejít, ale hlas p. Stylese mě zarazil.

„Emo, vím, že jsi rozumné děvče. Nechci, aby ses zahazovala s mým synem. Není pro tebe. Znám ho až moc dobře," řekl pohrdavým tónem. Cože? Tohle by správně otec o svém synu neměl vůbec říct, ne? Sakra, co?

„P-prosím?" zakoktala jsem a upřeně mu hleděla do očí.

„Slyšela jsi," kývl jen hlavou a pořád se na mě díval povýšeneckým pohledem.

„Promiňte, pane, ale nemyslím si, že byste se měl vyjadřovat takhle o svém synovi. Pokud myslíte vážně to, co jste řekl, tak ho moc dobře neznáte. Taky ho neznám nějak moc dlouho, ale vím rozhodně, že Harry špatný kluk není," musela jsem se ho zastat. Vzpomněla jsem si, jak po sobě tenkrát křičeli tady ve firmě. Vzpomínám si na Harryho větu, něco ve smyslu, že se o něho nikdy nezajímal, tak že si teď nemá hrát na otce, nebo tak něco.

„Jak myslíte," pokynul rukou abych odešla, tak jsem tak udělala.

Tohle mě teda nehorázně zaskočilo. Svůj první pracovní den, jako vážně pracovní, jsem si rozhodně nepředstavovala takhle. Že se ‚pohádám' se svým šéfem. Ale musela jsem se Harryho zastat. I já se v něm totiž spletla. Musím se na to Harryho zeptat. Pokud mě ovšem nepošle k šípku.

_

Konečně jsem všechno dokončila a mohla jít domů.

Konečné papíry jsem donesla do kanceláře šéfa a odešlas rozloučením domů.

_

Já: Platí dnešek, nebo? – napsala jsem hned Harrymu smsku.

Harry: Platí, ale naštvala si mě.  –odepsal mi skoro hned Harry.