Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

17. díl

Miluju svou práci! Teda, pár nepohod tam bylo s Harryho tátou, protože vím, co je to za člověka. Ale pořád je to můj nadřízený.

 Odpracovala jsem si svoje a mohla jsem jít domů. Konečně. Ne, že bych to nedělala ráda, ale přece jenom si raději užiju volna, než sedět v kanceláři.

_

Harry: „Dnes nemůžu trénovat, mám nějaké zařizování, promiň."

Já: „Aha, v pohodě. Uvidíme se zítra.  xx:)" – Hahaaa, vím, že máme jít na večeři, ale trochu škádlení nevadí, ne?

Harry: „Takže na tu večeři semnou nepůjdeš? :(" – taky si semnou hraje? Haah.

Já: „No, to nevím, když toho máš tolik. Xx:/"

Harry: Vyzvednu tě v 6. Xx:-*"

Já: „Dobře. Xx:)"

_

Je 5 hodin, asi bych se měla jít chystat. Umyla jsem si teda vlasy, které jsem si následně nakulmovala. Teď přichází tak horší část – oblečení. Do ruky jsem si vzala dvoje šaty. Jedny byly černé s volnou sukní bez ramínek až po kotníky a druhé byly červené pod kolena. V tomhle já neumím chodit. Nikdy jsem rande neměla. Kluci se mi většinou posmívali. No, teda většinou v dětském domově, pak jsem ke klukům ztratila veškerou důvěru. Ale Harry je jakoby jiný. Neumím si to vysvětlit, ale Harrymu prostě věřím.

Nakonec jsem zvolila černé, protože mi ty červené přišli moc vyzývavé. Nasoukala jsem se do nich a ještě se nalíčila. Dala jsem si jen pudr a řasenku. Rty jsem obtáhla leskem a byla jsem připravená.

_

Když Harry zazvonil, popadla jsem psaníčko, kde jsem si dala peněženku, mobil, klíče a mohla jsem jít. Otevřela jsem dveře a podívala se na Harryho. Neskutečně mu to slušelo. Měl na sobě úplné černé džíny a bílou košili s černou kravatou. Vlasy měl vyčesané nahoru.

Když mě viděl, široce se usmál. „Si krásná," řekl.

„Taky ti to sluší," určitě jsem červená jak rak. Nikdo mi takové věci neříkal. A Harry mě do rozpaků dostával dost často.

Harry mi nastavil rámě a já se ho chytla. S jemným uchechtnutím jsme se rozešli pryč z domu. Venku mi otevřel dveře od jeho auta a já s poděkováním nasedla. Pak nasedl na stranu řidiče a vyjeli jsme. Auto ozvučovala příjemná hudba. Nehrála nějak moc nahlas, takže jsme mohli v pohodě mluvit.

„Kam jedeme?" typická otázka.

„Myslel jsem, že bychom jeli do restaurace na tu večeři a pak se jen tak prošli?" řekl a na chvíli se na mě podíval. Pak ale odvrátil pohled zpět na silnici.

„Dobře," usmála jsem se a dál se koukala na cestu.

Během 5 minut Harry zastavil u krásné restaurace. Nebyla nijak extra velká, ale za to byla nádherná a útulná. Otevřel mi dveře od auta a já vystoupila. Gentleman, hmm.

_

Objednali jsme si jídlo a víno. Při čekání na jídlo jsme navázali konverzaci.

„Víš, za měsíc je snowshow závod," začal pomalu.

„Jo já vím," usrkla jsem si z vína a čekala, jestli bude pokračovat. „Je to největší závod vůbec. Celosvětová soutěž, kterou každým rokem vyhráváš," dodala jsem ještě.

„Jo, přesně. Chtěl bych tě tam vidět, jako soupeře," nadzvedl jedno obočí.

Moje oči ihned vystřelili k těm jeho. Dělá si srandu? „Ne Harry, to nemůžeš myslet vážně," zakroutila jsem hlavou.

„Proč ne? Jsi moc dobrá," zamračil se.

„To možná jo, ale ne na takovou soutěž. Navíc, je to nejtěžší soutěž vůbec. Nemám žádné zkušenosti, nic," začala jsem panikařit. Nemůžu tam jít.

„Emm, klid, připravím tě na to," povzbudivě se na mě usmál.

„Nemůž..." zasekla jsem se v polovině slova, jelikož nám číšník donesl naše jídla.

 „Nemůžeš mě dostatečně připravit na takový závod. Zkušenosti nezískám z tréningu," dořekla jsem to hned, když číšník odešel.

„Zkušeno..."

„Dobrou chuť, Harry," přerušila jsem Harryho větu, čímž jsem mu dala najevo, že se o tom nechci víc bavit. Tohle je absurdní. Hluboce povzdechl, ale taky mi popřál dobrou chuť.

_

„Půjdeme?" zeptal se Harry, když jsme dojedli.

„Jo, můžem," usmála jsem se. Harry kývl na poslíčka, který k nám přišel s účtem. Harry mu dal peníze i za mě, což se mi vůbec nelíbilo.

„Harry, zaplatím si své jídlo," zamračila jsem se na něho a číšník po mě hodil rychlý pohled.

„Ne, Emm, já tě pozval." Zakroutil zase hlavou.

„Ale..."

„Žádné ale!" co to dneska je? Všichni všechny přerušují. Sklopila jsem pohled a jen kývla, na což se Harry vítězně usmál.

_

„Pojedeme autem, nebo pěšky?" zeptala jsem se.

„Pěšky, jestli ti to nevadí," pokrčil rameny.

„Nevadí," usmála jsem se. Harry šel vedle mě a propletl si semnou prsty. Milé gesto. Nechala jsem to tak, i když jsem nevěděla, jak to mám brát. Nemám s tím absolutní zkušenosti.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl opatrně. Jen jsem kývla. „Ale musíš mi slíbit, že nebudeš naštvaná a normálně si semnou o tom promluvíš," ukázal na mě prstem, jakože mi vyhrožuje.

„Mám se bát?" trochu jsem se zasmála a Harry se přidal. Zakroutil hlavou, tak jsem ho pobídla, aby se zeptal.

„Proč nechceš jet ten závod? Přihlásili bychom tě ještě na menší závody, co se konají a zkušenosti bys získala jedna dvě," vyslovil strašně rychle, že mi dalo práci, abych mu rozuměla.

„Já nevím Harry," podívala jsem se na druhou stranu.

„Nechceš, aby na tebe byli rodiče pyšní, nebo kdokoli jiný? Nechceš všem vytřít zrak?" A jo! On vlastně neví, že rodiče nemám. Co už.

„Ne Harry. Chci si užívat sněhu, nechci slávu, ani pohár," řekla jsem naprosto vážně.

„Ale no ták. Až zažiješ první výhru, nebo umístění, to si teprve budeš užívat!" zatvářil se šťastně, jako by si vybavil svou první výhru.

Zhluboka jsem si povzdechla.

„Takže jo?" zajiskřilo mu v očích.

„Přihlásíš mě do nějaké soutěže. Pokud to půjde, popřemýšlím o tom a pokud ne, tak ne. To je fér ne?" podívala jsem se na něho.

„Joo!" křikl a stiskl mi ruku, pak mě objal. „Zvládneme to!" pomalu mě pustil a usmíval se. Pak se podíval na hodinky. „Sakra, poběž," chytil mě za ruku a rozběhl se semnou v patách. Kam ksakru běžíme?

_

„Málem jsme to nestihli," zasmál se Harry, když jsme stáli na kopci a dívali se na západ Slunce. Úžasné. Okouzlující.

„Páni," řekla jsem jen. Neměla jsem slov.

„Jo, sem chodím, když mi je smutno, nebo chci být sám," podíval se na mě a já na něho.

Koukali jsme tomu druhému do očí. Úžasný okamžik. Viděla jsem, jak se Harry přibližuje svou hlavou k té mé. Trochu se naklonil a čekal, jestli udělám první krok. Nedělala jsem nic. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci. Ale jakmile se jeho rty dotkly těch mých, všechny obavy zmizely. Chvíli čekal, jestli se neodtáhnu. Neodtáhla. Pak svými rty pohnul, čímž polibek prohloubil. Začala jsem spolupracovat. Cítila jsem, jak se do polibku usmál.

„Jsi úžasná."