Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

18. díl

Ráno jsem vstala s úžasným pocitem. To, co se stalo včera mi vrtalo celý den v hlavě. Nikdy jsem kluka nepolíbila, ale to je asi jasné, když jsem se jim vyhýbala. Jenomže s Harrym je všechno jiné. Jako by mi ukázal nový svět. Jako by mi pomohl překonat strach z kluků. Ukázal mi, že ne všichni se mi dokáží jen posmívat a taky mi ukázal, že je někdo, kdo se mi bude věnovat a mít mě aspoň trošku rád. Teda aspoň doufám, že mně má rád. Aspoň trošku.

Nachystala jsem se a šla do práce. Tentokrát na mě čekaly nějaké papíry na pracovním stole, které jsem měla vyřídit. Hned jsem se do toho pustila. Jenomže...nemohla jsem přestat myslet na Harryho. Co znamenal ten polibek? Znamenal vůbec něco? Nevím. Nikdy jsem žádný dotek, natož polibek od kluků nesnesla. Nevím, jak si to mám vyložit. Třeba to pro něj nic neznamenalo. Prostě to bylo poděkování za včerejší den? Nevím. A taky nevím, jak se mám chovat dnes na sněhu? Jako předtím, nebo nějak jinak? Plno otázek, ale, bohužel, žádné odpovědi. Zavrtěla jsem hlavou, abych ho vyhnala ze své hlavy a pořádně četla papíry.

_

„Pane Stylesi? Donesla jsem Vám vyplněné ty papí..." větu jsem nedořekla, protože jsem uviděla stát Harryho v jeho kanceláři. Zarazila jsem se a Harry očividně taky. „O-omlouvám se, přijdu později," vykoktala jsem a chtěla odejít, jenomže hlas pana Stylese mě vyrušil.

„To je v pořádku, Harry už odchází," očima přeskočil na Harryho a ten nadzvedl jedno obočí.

„Fajn, ale s tímhle absolutně nesouhlasím," zavrtěl ještě hlavou na nesouhlas a třískl s dveřmi, až jsem naskočila.

Podala jsem mu ty papíry a on si je převzal.

„Díky," kývl a já mohla odejít. „Ještě něco Emmo. Jen ti chci říct, že vím, že asi víš, jak to mezi sebou s Harrym máme..." jenom jsem kývla na souhlas a on pokračoval. „nechci, aby sis to vykládala nějak špatně, jen..."

„Pane Stylesi, vůbec nic mi do toho není. Harry mi jen radí jak na svahu. Do jeho osobního života mi nic není, tak jako do toho vašeho. Jen chci říct já vám, že Harry se opravdu snažil získat vaší pozornost, ale nepodařilo se mu to. Nebo si to alespoň myslí. Tak či tak, už o ní nestojí. Celých 20 let ji neměl, tak proč by ji chtěl teď? Opravdu mi do toho nic není, jen..."

„Já vím," přerušil mě povzdechnutím. „Jen mě to mrzí. Vím, že jsem asi nebyl nejlepší otec, ale mám ho rád."

„Já vím. Každý má rád své dítě, ať říká cokoli..." kývla jsem hlavou. „Jen mu to zkuste možná nějak dokázat, ne to jen říkat," pokrčila jsem ramena a odešla z jeho kanceláře.

_

Došla jsem domů, převlíkla se do věcí na prkno, popadla ho a vydala se za Harrym na kopec. Mám zpoždění. Ups.

„Ahoj, máš zpoždění," zkonstatoval hned, jakmile jsem dorazila nahoru. A musím se přiznat...Jela jsem lanovkou. Ale jenom dneska, protože jsem nestíhala. Takhle jsem tam byla mnohem rychleji.

„Pardon," udělala jsem smutný obličej. „Měla jsem moc práce," pokrčila jsem rameny.

„Tak fajn, pojeď," usmál se a sjel kopec. Cože? Ještě nemám ani připnuté prkno. Rychle jsem si ho zapla a jela za Harrym.

„Za 2 dny máš první závod," řekl jen tak, když jsem dojela domů.

„Cože? Zbláznil si se? Co tam předvedu? Noták Harry. To ne. Nezvládnu to!" začala jsem vyšilovat. Harry se zasmál a chytl mě za ramena, se kterýma nakonec zatřásl.

„Uklidni se, hm?" pobaveně se na mě podíval. „Zvládneš to. Budeš nejlepší," kývl hlavou.

„Dobře," zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Pak jsem je otevřela a uviděla Harryho, jak se široce usmívá. Musela jsem se taky usmát. Jeho ďolíčky k tomu přímo vybízí.

„Dneska si dáme pauzu, jenom si párkrát sjedeme kopec a zítra to nacvičíme a pak to všem natřeš," mrkl na mě a já se jen zasmála.

„Tak to beru," kývla jsem se smíchem.

Byla jsem neskutečně ráda, že jsem nemusela řešit, jak se mám chovat. Harry to v podstatě vyřešil všechno za mě. Za to jsem mu neskutečně vděčná, protože já v tomhle chodit opravdu neumím.

_

„Harry? Můžu se tě na něco zeptat?" položila jsem mu opatrně otázku, když mě doprovázel, jak bylo zvykem, domů.

„Pokud bude dávat smysl," zasmál se.

„Tak jo," odmlčela jsem se, ale pak zase pokračovala. „Tvůj táta...Víš, že tě má rád, že?" podívala jsem se na jeho obličej. Trochu se zamračil a díval se před sebe. Nakonec jen kývl.

„Tak jo, protože vážně má, jen neví, jak ti to dokázat," taky jsem se podívala před sebe.

„Na to je trošku pozdě, nemyslíš?" sklopil zrak k chodníku, který byl zasněžený.

„Já vím, jenom si myslím, že bys mu měl možná dát šanci?" řekla jsem s malým otazníkem na konci věty.

„Nechci mu dát žádnou šanci. Nejmíň 3 šance promarnil," zamračil se ještě více. Vypadal naštvaně. Nechtěla jsem ho ještě více naštvat, jenom jsem mu to chtěla říct.

„Tak dobře, jak myslíš," kývla jsem a koukla se před sebe. Najednou se Harry zastavil. Zastavila jsem se taky.

„Emm, nechci, aby ses v tom vrtala, můj táta dokáže dost hrát na city. Nechci, aby sis myslela, že jsem nejhorší ten já. Ten zmrd, co mu nedá šanci. Ten, kdo se nesnaží a je drzý," řekl a vážně se na mě podíval.

„To se nestane. Chápu tě Harry. Sama vím, jaké je nemít pozornost rodičů," podívala jsem se na své boty a cítila slzy v očích.

„Jak to myslíš?" nadzvedl jedno obočí.

„Já své rodiče ani neznám. Vyrůstala jsem v dětském domově," cítila jsem horkou slzu, jak mi unikla z oka. „Proto nevím, jak se mám chovat ve tvé společnosti. Vlastně...nikdy jsem neměla žádné kamarády. A většinou do mě házeli šipky. Byla jsem jejich terčem posměchu. Všech." Zamrkala jsem, takže mi uniklo pár dalších slz. Cítila jsem Harryho ruku na mém obličeji. Opatrně otřel mé slzy a pak mě obejmul. Pevně jsem ho stiskla. Přesně tohle jsem potřebovala. Děkuji.

„Je mi to líto, Em," řekl.

„To nemusí," usmála jsem se přes to množství slz, které se draly na povrch. Sama jsem si je hřbetem ruky otřela a znovu se usmála.

„Víš, mám tě rád. Nechci, aby ses trápila," pohladil mě po tváři, kde ještě před chvíli byly slzy. Má mě rád? Páni.

„Děkuji," znovu jsem se usmála a políbila ho na tvář. Jen kývl a propletl si semnou prsty. Přišlo mi to jako milé gesto, ale nevěděla jsem, co to znamená. Je to můj jediný přítel. Nechci ho ztratit.

„Taky tě mám ráda."