You Are My Angel | Tom Kaulitz

1.

„Nádech...výdech" šeptala jsem si stále dokola a pomalu u toho dýchala.
——–——————————————————–

Ahoj, jsem Nina Riley. Obyčejná 16letá holka, co má ráda hudbu, ticho, přírodu, klid, západy sluce, bouřky a další věci. Jsem cholerik a melancholik ve znamení Beran. Jsem spíše introvert a to svědčí o tom, že nemám ráda společnost lidí...
Momentálně sedím na poli a pozoruji západ slunce. Taky už nějakou tu dobu trpím psychickými problémy. Sem na pole chodím když je mi zle. Ne v tom smyslu že by mi bylo špatně, ale myslím to tak, že chci být sama, odreagovat se a taky se uklidnit. Taky tu můžu v klidu řvát, brečet, nadávat a nikdo mě tu neuvidí ani neuslyší. Když už to ale fakt nedávám, často to bohužel skončí sebepoškozováním. Bydlím s mámou v menším domě na malé vesnici. Nikdo sem nechodí. Nikdy. Akorát jsem tu už párkrát potkala nějakého kluka co tu jen projede na motorce. Netuším kdo to je, a ani mě to nějak nezajímá.
Chodím do prvního ročníku na uměleckou školu. Kamarády nemám. Mám jen jednu kamarádku, jménem Amber. Je to moje nejlepší kamarádka. Seznámili jsme se první den na zmiňované umělecké škole.

Co se toho sebepoškozování týče, snažím se si nic nedělat. Někdy řezání se do kůže nahradí řezání tužkou do papíru když zrovna kreslím. Vliv na mou psychiku měl i odchod mého otce když zemřel. Byla to velká rána. A proč se vlastně řežu? Můžou za to hlavně mí spolužáci.  Není to tak dávno co táta umřel, a ty svině ve škole se mi za smáli a pořád v tom pokračují. Nechápu co je vtipného na tom, že někomu zemře jeden rodič. Amber mi dost pomáhá, ale nemá na mě už moc čas. Bavíme se vlastně jen ve škole a nebo když spolu děláme nějaký projekt. Za těch 7 měsíců od začátku školy se změnila. Už není taková co bývala. Je teď pořád protivná, skoro nespí, kouří jednu cigaretu za druhou, dost pije, a vylívá si na mě zlost. Já si to všechno ale odůvodňuju tím, že más špatné období a časem se to zase zlepší.

Slunce už skoro zapadlo a každou chvíli tu projede ten kluk na motorce. Chodím sem každý den a vždy když slunce zapadne, projede kolem mě plnou rychlostí a koukne se u toho na mě. A je to tu. Obří džíny, velké černé triko s krátkým rukávem namakané ruce a černá přilba. To je pan záhadný. Jako vždy se na mě otočil když byl přímo u mně a zase jel dál. Taky bych už měla jít. Do plátěné tašky jsem hodila sešit, tužky, pití a zvedla jsem se ze země. Na uši jsem si zase dala sluchátka, pustila písničky a vyrazila domů. Odtud to je asi 7 minut. Není to daleko, ale ani blízko. Ideální. Vešla jsem na chodbu a zavřela za sebou velké dřevěné dveře. Pozdravila jsem se s mámou a mířila jsem ke schodům, po kterých jsem následně vyšla do druhého patka a potom do mého pokoje. Tašku jsem hodila na postel a sebe jsem položila hned vedle. Ležela jsem a přemýšlela, dokud mě nevyrušil hlas mojí matky. Mám ji ráda, ale někdy mě fakt štve. Zítra je čtvrtek. Ještě dva dny. To snad zvládnu. Uklidila jsem věci z tašky a vydala se dolů. „Na stole máš jídlo a už musím jít. Tak zítra pa" řekla máma a dala mi pusu do vlasů. Má noční. Vrátí se až budu vstávat do školy, takže mám do té doby volno. Vzala jsem si připravené jídlo na talíři a ohřála jsem si ho.

Po jídle jsem šla do sprchy. Následně jsem se odlíčila, vyčistila zuby a oblékla se do pyžama. Zhasla jsem na chodbě a zalezla si do svého pokoje. Připravila jsem si na zítřek batoh a oblečení. Potom už jsem skočila do postele a tak hodinu koukala do mobilu. Už je fakt pozdě. Nastavila jsem si budík na 5:20 a pokoušela se usnout. To se mi po chvilce povedlo.