Bratrův kamarád

31. Magor

Kristýna
|Neděle 11.9.|

"Dobré ráno" uvítal mě Gabriel hned co přišel do mého pokoje. V rukou držel nějaké papíry. Usmíval se od ucha k uchu.

"Dobré" šeptla jsem a sedla si. Pohledem jsem sjela na hodiny za ním a všimla si že je něco málo po sedmé. Bože proč mě budí?

"Důvod proč mě budíte tak brzo?" Zeptala jsem se se a víc se zababušila do deky. Gabriel se ještě víc usmál - tak až jsem se divila že to ještě de - a sedl si na mou postel.

"Zítra už jdeš domů" uchechtl se a do rukou mi dal ty papíry.

"Co-cože?"

"Jdeš domů"

"Já jdu domů? Já jdu domuuuuu!" vykřikla jsem a skočila na něj. Začal se smát ale objetí mi opětoval.

"Ale.."začal když jsem se od něj odtáhla. Už se ani neusmíval.

"Ale?" ozvala jsem se když dlouho mlčel.

"Em..ale budeš tam jen na pár dní. Pak se na dobu neurčitou odstěhuješ do léčebny kde tě budu mít pod dohledem..." šeptl a sklopil pohled k zemi. Taky jsem si všimla že strčil ruku do kapsy kde s něčím zašuštil.

"Cože?!"

"Kristý myslím to s tebou dobře....ty schválně bráníš člověka který ti tohle udělal. Já-"

"Ne...NE! Nikam nejdu! Ja chcu jen konečně domů. To toho chcu moc?"

"Hele já tě chápu dobře? Jen se mi nelíbí tvůj jak psychický tak i fyzický stav. Tohle téma je pro tebe citlivé a já se jen se snažím tohle citlivé téma z tebe dostat. Přece takhle nechceš žít"

"Děláte ze mě jen magora! Kdyby jste pr-" začala jsem křičet jenže jsem byla v momentě na zádech a Gabriel nade mnou. Sedl si na moje břicho a ruce mi dal pod jeho koleny. Bolelo to.

"Přestaňte..." mrčela jsem když se ani nehnul.

"Bolí to!" prskla jsem. Z kapsy vytáhl malý pytlík s injekcí. Tu v momentě vytáhl a druhou rukou mi násilím zaklonil hlavu. Chvíli na to jsem ucítila štipnutí na krku kousek od ucha a pak už jen černo před očima.

"Vstávej lásko" šeptl mi někdo u ucha a hned na to jsem cítila pohlazení po tváři. Rychle jsem otevřela oči a vyšvihla se do sedu. U toho jsem si samozřejmě dala čelíčko s osobou naproti mě.

"Auu ty magore" ozval se Dan který se držel za čelo a přitom se smál. A nebyl tu sám. Ale aji jeho sourozenci. Taky jsem byla i v jiném pokoji. V jeho pokoji.

"Ahoooj Kristý" usmála se na mě Natálka a v ruce svírala nějaký šátek. Hned co se dosmál, jsem byla přilepená zpátky zády na postel. Šátek který do ted držela Natálka v rukou mi dal Dan na čelo..co?

"Musíš ležet...ses nemocná" usmála se Natka a tou její malou ručkou mé pohladila po tváři.

"J-ja nejsem nemocná...však ko-koukejte" sedla jsem si a začala vyhrnovat rukáv na mé ruce..ovšem....
Žádná modřina. Žádné jizvy. Žádné spáleniny. Ani jsem neměla obvazané prsty.

"Copak lásko? Proč nám ukazuješ svoje čisté ruce?" usmál se Dan a chytl moje ruce do svých. Jakub s Natkou nás pozorovali.

"N-neříkej mi tak! J-ja....ja měla všude modřiny, spáleniny a jizvy které si mi způsobil ty!" křičela jsem chtěla jsem vstát jenže mě znovu donutil si lehnout do postele. Jakuba s Natkou poslal se slovy: "Běžte si hrát do pokojíku" pryč z jeho pokoje.