Bratrův kamarád

42. Kotě

Kristýna
|Úterý 17.10|

"Pojďte kluci, za chvilku se bude stmívat....pochybuji že Buddy si nějak pohne..musíš ho popohnat ty Jime" uchechtla jsem se když Jim pořád vrážel do Buddyho aby zrychlil krok. Ovšem nic.

"Rád tě po tak dlouhé době vidím..lásko" ozval se zamnou ten chraplavej hlas a mě se v ten moment zastavila krev v žilách. Ne to ne..to ne.

V hlavě se mi rozsvítila velká červená kontrola která jasně řvala:
'Zdrhni a neotáčej se!'

"To se na mě ani netočíš kotě?" uchechtl se a když jsem slyšela za sebou pohyb rychle se otočila. Bála jsem se že mi něco udělá když se netočím. Že ho to nějak naštve. A to nechci. To fakt ne.

Stál tam. V šedé, špinavé mikině na zip. Na hlave měl kapucu. Všimla jsem si že měl pod pravým okem jizvu. Sice malou ale dost viditelnou.

"K-kde ses t-tu o-ob-" koktala jsem a v momentě ztuhla. Přiblížil se k mě a zvedl ruce k mému obličeji. Chytil mě za tváře a donutil zvednou můj pohled do jeho očí.

"No tak beruško..nekoktej..to ti nesluší" usmál se na mě. Opravu nenápadně mi sjel pohled k jeho oběma zápěstím kde měl železné kroužky. Pouta. Fuck.
Tak jo nádech..výdech. To dáš Kristýno! Pošli ho doprdele!

"Nesahej na mě" prskla jsem a oddtáhla se od něj. Jim A Buddy začali na něj strašně štěkat. Šlo na něm moc dobře vidět že ho moje reakce dost překvapila. Naštěstí nenaštvala.

"Ale..nějak drzá seš ne? Se dlouho nevidíme a ty si hned taková? Co se to s tebou stalo? Taková si nebyla" uchechtl se a prohrábl si vlasy. Když se znovu chtěl ke mě přiblížit aby se mě dotkl couvla jsem do zadu.

"DRŽTE HUBU!" zařval na ty dva moje miláčky a ti hned sklopili uši a za doprovodu kňučení, se schovali za mě.

"Kotě..já ti nic neudělám..ne s těmato posranejma železnýma kroužkama kterejch se potřebuji zbavit! A ty mi s tím pomůžeš!" křikl a zvedl své ruce aby odhalil jeho železné náramky.

"Ani mě nehne. Nebudu ti s ničím pomáhat. Kór po tom všem co si mi udělal! Kvůli tobě jsem byla psychiky na dně. Kvůli tobě jsem byla v psychárně! Kvůli tobě mám po celém těle ty posrany jizvy! Za všechno můžeš ty! Tak si zbal svých pět švestek a vypadni z mého života!" křičela jsem na něj a chtěla odejít jenže...

"Myslíš že jsem to dělal schválně? Lásko já trpím bipolární poruchou. Rupne mi v hlavě a já nevím co dělám. Když jsem ti tak ubližovat nevěděl jsem co dělám. Opravdu..vždycky mám před očima černo. Naposledy jsem se takhle neovládl na rodinné oslavě narozenin které slavila moje máma. Měl jsem zatmění a brutálně zmlátil mámu tak že skončila v nemocnici. Když mě táta se strýcem oddtahovali od mámy zatmění přestalo a já viděl ve strašném stavu mámu. Křičel jsem co se jí stalo a viděl jsem jen překvapené pohledy které směřovaly na mě. Až potom jsem si všiml že mám své ruce celé od krve. Celej život se za ten den proklínám že jsem byl něčeho takového schopnej" dořekl svůj monolog a já zůstala s pohledem upřeným na něm a otevřou pusou tak moc že bych si tu bradu mohla hledat někde na zemi.

Vážně?

A co když lže? Hmm? Nebuď blbá Kristýno!

A co když nelže..ani nemá důvod lhát..

Bože ty si fakt blbá.