Prázdno. //FF Stein27, Sofian MedjMedj//

10.

To si děláš prdel, to si děláš prdel! Můj byt je naprosto „zdemolovaný“, všechno je tu rozházené, všechno tu je vzhůru nohama. Někdo tu byl, někdo mě asi vykradl. Ale nic nechybí, tak jak to může být doprdele krádež? Vloupání, jo, je to vloupaní. Kurva.. já mám úžasnej den. Na psychině mě někdo vyfotí z okna který je minimálně 6m od země, jdu domů a někdo se mi tam vloupal? Zabiju se. „Volám cajty“ řekne Sofian když vidí tu spoušť, vypadá to že pochopil o co tu jde, co se tu děje. „Kurva to je v píči“. „V klidu, to se vyřeší. Všechno bude v pohodě“ uklidňuje mě Sofian. „KURVA KOČKY!!“ vykřiknu tato krásná dvě slůvka a začnu ty dva ocasy hledat po celém bytě. Vlítnu do ložnice a co nevidím. „Hoši děláte si ze mě prdel, to jsme si nedomluvili“ řeknu těm dvoum debilům. Ty idioti mi rozkšrábali madraci na tolik, že z ní jde ta pěna. Kurva takže budu kupovat ještě madraci, achjo. Přilítne za mnou Sofian a dívá se na další spoušť, po asi dvou vteřinách si do ruky vezme Purpura a začne se s ním mazlit. „Ježíš ty jsi uplně rozkošneeej“ šišlá Sofian, někdo v tu chvíli začne zvonit. „Jdu tam, to jsou Cajti“.

Poldové si byt „převzali“. Nemůžu do něho vstoupit do doby než se to vloupaní nevyřeší, prý to bude trvat týden až dva. Se Sofianem jsme se domluvi že do té doby budu bydlet u něj. Zbalil jsem kocoury a vyrazili společně k Sofianovi domů.

Sedím u Sofiana na gauči a koukám do mobilu, on kouká na televizi. Mám v sobě hroznej vztek. Je mi hrozný vedro, mám na sobě mikinu kterou si nechci sundat, nechci koukat na ty zesraný řezance. Doufám že nebudu mít potom jizvy.. co budu dělat na majálese? Když tam budu v mikině, bude mi hrozné vedro. Fans nemůžou vidět to co jsem si udělal, dokonce nesměj.
Vzteky se zvednu, vzteky ze sebe sundám mikinu kterou ihned odhodím na zem. Jen stojím a koukám do blba. Řekl bych že se Sofian zvedá, slyším jak „Křupe“ gauč. Sofian jde ke mně a podívá se na mé ruce. Poté se podívá na můj obličej, já se podívám na ten jeho. Koukáme si z očí do očí. Chytne mě za ruce. Jeho hlavu si položil na mé rameno. „Petře, to bude dobrý, všechno bude v pořádku, já ti to slibuju“ řekne potichu. Obejme mě a nic neříká, já mu objetí opětuju, taky nic neříkám, panuje tu ticho. „Měli by jsme ject zpět na tu psychiatrii“ řekne Sofian, stále mě objímá, řekne to a pořád ho mám v objetí. „Dobře, ale až za chvíli, prosím, dej mi čas“. „Okej. Dám ti kolik času jen potřebuješ“. Jeho ruka už není na mích zádech. Na vteřinu jsem si myslel že už je konec objetí, ale místo konce jen Sofian přemístil svou ruku z mých zad na mé vlasy.

„Měli by jsme ject“ upozorní mě Sofian. „Fajn, tak jedeme“ řeknu.