Štěp

1/ Postradatelná

Bílé světlo. Ostré, bodavé, neúprosné. Prodralo se chvějícími víčky a vyvolalo ještě krutější bolest hlavy. Oteklé oči pokryté zaschlými slzami nešly pořádně otevřít ani zavřít. Neměla příliš na výběr, zkusí alespoň opatrně zamžourat do okolního prostoru. Už chvíli se k tomu s nejhoršími obavami odhodlávala. Naprostá paralýza způsobená svíravým strachem ovládala každičký sval. Překonat ji se zdálo téměř nemožné.

Jmenuji se Matilda Grayová. Matilda Grayová! Matilda... Narodila jsem se 25. 9. 2042 ve Vídni. Rodiče zahynuli při leteckém neštěstí. Mám bratra. Jmenuje se... K sakru! Jak se jmenuje?

Mléčná mlha halila vše v bezprostřední blízkosti, plavala okolo v podivně rozostřených chuchvalcích. Ač se dívka snažila sebevíc, nemohla v té záplavě najít pevný bod. Zkusila otočit hlavou. Přes vysílení, které cítila, to šlo překvapivě snadno. Fakt, že leží na zádech a končetiny má připoutané k lůžku, vnímala tak vzdáleně, jako by snad ani nebyly její. Neodvažovala se s nimi jen pohnout, natož vyzkoušet pevnost zdravotnických popruhů.

Zrak stále neostřil, přesto na bolestně bledém pozadí identifikovala tmavou skvrnu. Zkusila několikrát mrknout. Hnědavý útvar se rozpíjel do ztracena, ale postupně rostl. Oči poseté ostrými krystalky soli pálily a sotva něco viděly, ale mozek už začínal pracovat. Svět se točil, srdce bušilo, svaly se lehce chvěly a všemi nervy ve vlnách procházelo mravenčení. Nejdřív skoro slabé až neznatelné lechtání teď neúprosně sílilo. Uvědomila si, že to z těla postupně vyprchává látka, kterou jí střelili do předloktí ve chvíli, kdy se snažila vzepřít. Nenávist, pohrdání, strach, vzdor – zůstaly jen emoce. Obsah nádoby bez obalu. Pocity bez vzpomínky.

Jmenuji se Matilda Grayová. Matilda! A můj bratr se jmenuje... Nemůžu si vzpomenout. Já to nevím! Zkus něco jiného. Hraju na klavír. Ano hraju a taky ráda tančím. Je to vůbec pravda? O kom tady mluvím?

Tmavý kruh začínal získávat jasné obrysy. Nebyl to kruh a nebyl zase tak tmavý. Byla to lidská hlava s krátce střiženými hnědými vlasy. Patřila mladému muži na vedlejším lůžku. Mohlo mu být okolo pětadvaceti, alespoň co mohla usoudit z detailů, které neochotně vystupovaly ze vše halícího oparu. Dle zavřených očí a poklidně zvedajícího se hrudníku šlo usuzovat, že tvrdě spí. Zda ten spánek byl přirozený, nebo ho způsobilo stejné sedativum jako Matildinu paralýzu, se nedalo zprvu určit. Snad jen zaschlé solné potůčky z nateklých očí dávaly tušit, že pravda bude spíš na straně uspávací pistole.

Zachvěla se, když zrak sklouzl na modrý řemen kolem pravého zápěstí. Naprosto instinktivně trhla rukou, aby se přesvědčila, že ta hubená bledá paže nepatří opravdu nikomu jinému. Napnula popruh a málem vykřikla bolestí. Po tváři začaly zcela mimovolně kanout horké slzy. Dýchat, hlavně dýchat! Zatímco krk problémy nedělal, jakýkoliv další pohyb byl nesmírně obtížný. Popruhy sice měly určitou míru volnosti, ale z pout se vykroutit jen tak nedalo. Obyčejná tělesná bolest konečně nastartovala mozek naplno.

Mysli sakra! Jsem Matilda, Matilda Grayová. Co se to se mnou stalo? Proč tady jsem? Nic jsem neudělala. Nic? Ne, něco přece. Něco nezákonného. Proto to uspávadlo, místnost, pouta... Co se stane, když se někdo proviní vůči Systému? Když někdo poruší zákon, překročí tenkou linii obyčejného života a stane se štvancem? Eliminace, nebo...

Už delší dobu se proslýchalo, že Systém řízený mocenskými elitami využívá technologii, která zaručovala nedotknutelnost. Technologii vyžadující lidská těla – odsouzence určené k likvidaci, vyvrhele společnosti, osoby, které nebudou nikomu chybět. Postradatelní – tak je nazývali. Výběr byl velmi pečlivý. Nechtěli násilníky, perverzní zabijáky ani choromyslné maniaky. Cílem programu se stávali běžní lidé, mnohdy introverti bez přátel, rodiny, bez budoucnosti. Roky se neobjevila ústa, která by se nahlas a veřejně ptala. Až do teď.

Odkud to všechno vím? Na jméno svého vlastního bratra si nevzpomenu a informace z odbojové buňky mi naskakují jako na běžícím pásu?

Vlastní myšlenky ji vyděsily, ale vše do sebe zapadalo. Byla sirotek a odpůrce režimu. Mladá, zdravá a silná. Dost silná na to, aby prošla selekcí sem, do bílého pokoje. Místnosti dlouhé, kam až mléčná mlha sahala. Jedno tělo vedle druhého. Oděné v bílých nemocničních košilích a spokojeně oddychující. Už teď věděla, že je s ní něco špatně, jako obvykle. Tak to přeci v celém jejím životě chodí. Vždy musí mít něco extra, tak proč ne i ve smrti? Měla spát. Ležet na prkně v limbu spolu s ostatními. Netušila, co se bude dít, ale chloupky vzadu na zátylku se varovně ježily.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Konec první kapitoly :-) Zaujala vás? Bojíte se o Matildu, nebo jste jen zvědaví, kam vas příběh zavede? Budu neskutečně ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, komentář, hvězdičku. Dejte mi ještě trochu svého času, než skočíte na další kapitolu, protože tento příběh vám nedá spát :-)

Vaše Em.