Štěp

24/ Rande

Studentská kavárna zasazená ve východním rohu univerzitního kampusu se s pozdním odpolednem postupně vylidňovala. Zamilované dvojice začínajících bioinženýrů, stejně jako skupinky smějících se mediků, postupně opouštěly křesílka rozesetá pod velkými slunečníky a mizely v barech a klubech přilehlých ulic. Páteční noc se kvapem blížila a chladivý soumrak sliboval tolik očekávanou úlevu od těžkého letního dusna.

Loganovi by přišlo romantické sedět s dívkou ve stínu rozložitého dubu, popíjet ledovou kávu a sledovat uvolněné obličeje studentů opouštějících poslední přednášky. Jenže to by ta dívka nesměla mít na sobě Dianinu mentolově zelenou halenku a on by to kafe neplatil několika usmolenými bankovkami, které mu Dave vnutil při odchodu.

Jistě chtěl ulehčit černému svědomí. Odpustky v podobě antibiotik, léků na horečku a veškeré hotovosti, kterou našel v peněžence, však jeho zradu ještě prohlubovaly. Loganova ex také neprotestovala, když si tmavovláska vybrala něco z její skříně. Nabízela se otázka, jak dlouho musela nevěra trvat, pakliže měla Diana ve zdravotníkově bytě celou almaru hader. Logan při té myšlence zatnul zuby a raději nepřítomně zamžoural do rozmočeného nápojového lístku přilepeného k plastové desce stolku.

Začínal mít tendenci analyzovat vlastní život, který od rána dělal kotrmelce jak na spartakiádě. Vlastně byl i trochu rád, že sedí v kavárně se svou únoskyní a nedusí se sebelítostí v pronajatém domku na kraji Roxbury. Chabý pocit užitečnosti je přece jen o něco lepší náplastí než láhev whisky, které by doma neodolal.

„Pořád nevím, jak ti vlastně mám říkat? Jsme spolu skoro den a neznám ani tvé jméno." Povzdechl si a dopil zbytek kávy, ve které už plavala moucha.

Tmavovláska na jeho otázku nereagovala. Pozorně totiž sledovala budovu Lékařské fakulty Bostonské univerzity, jejíž vstup ústil do pečlivě udržovaného parčíku. Zaměstnání tajuplné Matildy Grayové se stalo jediným vodítkem, které cestovatelka časem měla, poslední odkaz, na který klikla, než opustila stísněný Davův byt. Nehodlala svou příležitost promarnit. Z nějakého důvodu cítila, že ji tlačí čas. Instinkt ji nutil jednat.

Kdyby tak věděla, koho vlastně vyhlíží. Neznala podobu, barvu vlasů, cokoliv, podle čeho by ji rozeznala od ostatních zaměstnanců fakulty. Dokonce ani netušila, zda celou hodinu nevysedává v kavárně zbytečně. Její jmenovkyně už mohla sedět doma, lelkovat nadovolené, nebo se bavit s partou kolegů v některém z nedalekých podniků. Jenže byl pátek a další možnost zastihnout čerstvou doktorandku oddaloval blížící se víkend.

„Že já se namáhám. Dopiju a půjdu domů. Stejně jsem tu zbytečný," prohlásil rezignovaně Logan a zaklonil se v ratanovém křesílku, aby podal prázdnou sklenici procházející servírce.

„Pokud najdu sestru, nebudu tě už potřebovat," odvětila dívka bez jakékoliv emoce.

„Jistě. Jak jinak. Předpokládám, že telefonní číslo mi nedáš," ušklíbl se její společník v návalu ironie. Promnul bankovky pohozené v kapse s trpkým vědomím, že Davova štědrost nebude stačit ani na pořádný bolehlav a zvedal se k odchodu, když sebou jeho společnice trhla.

Uši jí zalehly, až je zakryla dlaněmi a obličej zkřivila bolest. Okamžik, kdy otevřela ústa a tiše lapala po dechu, ho přišpendlil zpět na polstrovaný sedák.

„Co je? Jsi v pohodě?" dotknul se chvějícího ramene.

Záblesk v očích, které se zalily slzami, Logana vyděsil. Něco se mihlo v odhodlaném dívčím pohledu těsně před tím, než si hlavu křečovitě opřela o kolena.

„Jestli je ti blbě, zavolám sanitku. Celé se to vysvětlí. Nemusíš sestru hledat na vlastní pěst." Než stihl doříct větu, dívčí tělo se uvolnilo a Matilda se plynule narovnala s výrazem zvláštního prozření. Pomalu otočila hlavu a dech se jí zastavil.

Ihned je poznala. Nepřítomné, chladné, analyzující obličeje objektů vycházejících z budovy fakulty. Byli tři, dva muži a jedna žena. Natolik se výrazem podobali neznámé dívce v kapsli, že se nemohla splést. Navíc její tělo ji zvláštním způsobem varovalo. Štěp vycítil přítomnost dalších cestovatelů. Ne, že by jí krutá bolest hlavy a pištění v uších chyběly, ale byla za ten krátký okamžik vděčná. Neznala sice podobu oné druhé Matildy, ale přítomnost objektů ve stejné budově nemohla být náhoda.

Jenže teď se cestovatelé blížili a Matildu nenapadlo nic lepšího, než se schoulit Loganovi do náruče. Mohli by ji poznat? Vycítili i oni její přítomnost? Dechu se jí nedostávalo a Instinkt se probouzel naplno.

„Hej," Logan trochu překvapeně nadskočil. „S tím číslem to byl vtip. Jsem teď sice nezadaný, ale asi se chvíli nebudu chtít vázat."

„Mlč," sykla Matilda a ještě pevněji se k němu přitiskla. Zabořila tvář do sportovního trika, které by za normálních okolností už rotovalo v bubnu pračky.

„Hele, jestli ti bude takhle líp, ok. Ale smrdím jako týden mrtvý tchoř. S intimnostmi jsem dnes rozhodně nepočítal –"

„Budeš už konečně zticha?" utnula Loganův vodopád slov a po očku sledovala trojici, která je bez povšimnutí minula. Nebýt okolností, Loganovo bušící srdce a lehká rozpačitost by jí vykouzlily úsměv na rtech. Nyní však postačoval pouhý dojem zamilované dvojice, která v kavárně před zavíračkou nebudila žádnou pozornost.

Jakmile objekty zamířily přes parkoviště mimo kampus, Matilda neváhala. Vystřelila ze svého křesílka a hodlala se přilepit za trojici jako stín.

„Sakra, počkej! Kam se hrneš!" křikl za ní Logan a nedbale hodil bankovku na ulepený tácek. Matilda ho však nevnímala. Bežela podél zaparkovaných vozů až k hlavní ulici.

Trojice zrovna zamířila za nejbližší blok následována dívkou v zelenkavé haleně. Přechod pro chodce, troubící autobus, zapáchající bezdomovec s nataženou plechovkou na drobné, důchodkyně venčící kočku – obrazy okolního světa míjely Matildu, která je nechávala bez povšimnutí. Někde za ní klopýtal Logan a něco nadával. Držela si odstup, snažila se být nenápadná, ale její společník ji v tom rozhodně nepomáhal. Mít čas, zbavila by se ho. Před očima měla pouze ony chladné výrazy anonymních tváří, které by mohly patřit komukoliv ze studentů.

Štěp si ve sledování počínal velmi dobře. Někdy vedl svou hostitelku po chodníku, jindy ji přiměl kličkovat mezi odstavenými vozidly. Chvíli hleděla do výlohy a v potemnělém odrazu nespouštěla objekty z dohledu, aby se poté zúčastněně ptala lelkujících studentů na cestu k nejbližší lékárně. Pokaždé, když cestovatelé zpomalili, Instinkt ihned našel vhodný způsob, jak Matildinu přítomnost zamaskovat. Zatímco zůstávala nezpozorována, její orientace dostávala na frak. S každou odbočkou, náměstíčkem a temnou uličkou se nořila do nočního Bostonu hloub a hloub. Pouliční lampy nesměle paběrkovaly a prázdné zadní uličky plné popelnic střídaly lidmi přeplněné bulváry.

Nenápadné rozcestí lemované blikajícími neony místních podniků její hledání náhle ukončilo. Zdržela se příliš? Odbočila špatně? Objekty náhle zmizely mezi korzujícími hosty a dle všeho ani Logan pronásledování nevydržel. Matilda se náhle ocitla sama uprostřed životem pulzujícího města.