Štěp

18/ Garáž

Energie. Objevila se náhle po probuzení z nepřirozeného spánku, nejspíše důsledkem uspávacích látek v kapsli, a stejně rychle zase zmizela. Zato únava se v Matildině tělesné schránce kumulovala už od probuzení na druhém patře TechBionicu. Nedokázala odhadnout, kolik času od té doby uběhlo. Jediným měřítkem se jí stala vlastní zraněná ruka, pulzující tupá bolest, horký otok a nastupující horečka. Nemohla si dovolit spát, i když se jí oči zavíraly a mozek hledal útěchu v krátkých okamžicích mikrospánku. Nebyla v bezpečí, ještě ne.

Logan nedůvěřivě pozoroval svou nevyžádanou společnici, která do sebe s přemáháním vpravila už třetí energeťák. Přitom neuběhlo ani pět minut, co vyzvracela půlku čokoládové tyčinky. Na nabízenou sladkost pohlížela s odporem, ale nakonec se přinutila ji zkusit. Nebyl to dobrý nápad, který bude muset Billovi, mladíkovi v mikině, chtě nechtě zaplatit. Kdo by řekl, že cesta k mobilu bude tak kurevsky zdlouhavá. Po dobrém všechno trvá, uklidňoval se Logan, ale mračit se nepřestával.

„Ukaž mi, jak ta věc funguje." Matilda vytáhla telefon a opatrně přejela prstem po prasklém displeji. Musel se rozbít při zápase s oním Martym, protože v sanitce se ještě zdál v pořádku. Logan potichu zaklel.

„Biometrika, je to tak? Sken sítnice?" pokračovala a otáčela obdélníkový zázrak techniky mezi umazanými prsty. Loganovi by snad přišla i pohledná, nebýt propadlých tváří, zaschlé krve a kruhů pod očima.

„Jen heslo," odceknul otráveně. Připadal si jako úplný tupec. Pořád nedokázal uvěřit absurditě odehrávající se kolem něj. On, důvěryhodný pracovník komunitního centra pro prevenci zločinu, se ukrývá před policií v autodílně gangu výrostků. V místě, které dozajista nesloužilo nikdy k ničemu jinému než k rozebírání šlohlých auťáků na náhradní díly. Sedí a pozoruje svou únoskyni, učící se pracovat s mobilem plným nahých fotek jeho vlastní přítelkyně.

„Heslo? Na to ti mám skočit?" nedůvěřivě si odfrkla a demonstrativně položila Martyho nůž na umazaný stůl. Rozhodně se cítila bezpečněji na druhé straně pracovní desky, která nyní tvořila přirozenou překážku mezi ní a mužem, kterého znala sotva hodinu.

„Jednadvatřičtyřipětšest," zadrmolil v jednom slově. „Zkus to a uvidíš. Proč myslíš, že ho chci zpátky? Dostane se do něj každej! Takže si posluž." Svou poznámkou alespoň vykouzlil nepatrný úsměv na Billově jinak kamenné tváři.

Zůstali jen tři. Marty se v doprovodu benjamínka vydal na pohotovost a zbylé dva kluky jejich velitel strategicky rozestavil v přístupových ulicích. Sestra pro něho musela asi hodně znamenat, když riskoval problémy a vpustil nezvané hosty do dočasně opuštěné garáže svého otčíma. Logan chvílemi přemýšlel, zda Billa motivuje víc vděčnost nebo dětinská zvědavost. Tak či tak, výsledek byl stejný.

Matilda opět bojovala s časem a důvěrou. S tím druhým o poznání více. Riziko vyvolaného poplachu se sice tentokrát nevznášelo ve vzduchu tak intenzivně jako v TechBionicu, ale nemohla ho zcela přehlížet. Na druhou stranu ten otrávený mladík pro ni znamenal naději. I přes mlhavý opar, který ještě před hodinou halil její vědomí, velice dobře postřehla Loganův družný hovor s velkým mužem v bílém. Oba musí patřit do hierarchie Systému. Mají přístupy, data, spojení, která potřebuje.

Odhadovala, že ji kapsle musela přenést někam na venkov, mimo aglomerace vyvíjející se závratným tempem. Někam, kde technika zůstala zaostalejší, ale stále se dalo předpokládat, že je vše napojené do decentralizovaného informačního ekosystému Měst. Systému řídícího veškeré vědění, myšlení, život.

Dodala si odvahy a pomalu naťukala zmiňovanou číselnou řadu. Displej se odemkl, ale kromě hromady malých obrázků jí nic nenabídl. „Jak v tom najdu osobu, co hledám? Do kterých databází se dostaneš? Jak hluboko do struktury? Má ten přístroj oprávnění i na –"