Štěp

2/ Dvojka

S lehkým zasyčením se rozjely dvoukřídlé dveře. Usuzovala tak podle typického zvuku a lehkého průvanu, který se prohnal mezi poklidnými spáči. Ke vstupu nedohlédla. Něco jí říkalo, že jestli chce přežít – a to sakra chtěla – nesmí dát najevo, že na rozdíl od ostatních objektů, ona je při vědomí. Pevně stiskla zuby odhodláním. Vydrží všechno. Všechno! A teď hlavně uvolnit obličej. Vždyť přece spím!

Do místnosti někdo vstoupil. Pohvizdoval si a to tak špatně, že ani nešlo poznat, co za nápěvek se snaží interpretovat. Procházel uličkou mezi prostými lůžky, pokud by se tak s trochou představivosti daly nazvat obyčejné kovové desky na kolečkách. Falešné pískání se blížilo. Zesilovalo. V zorném poli lehce přiotevřených víček se zavlnil bílý lékařský plášť.

V tom někdo vykřiknul. Mladík v protější řadě sebou začal škubat. Pás přes hrudník mu bránil se posadit. Řval na celé kolo a hystericky sebou házel ve snaze překážku překonat. Obsluha laboratoře neváhala. Ze záhybů pláště se vynořil černý předmět. Děsivý zvuk výstřelu rozvibroval ušní bubínky. I přes použitý tlumič se Matilda leknutím zachvěla. Nářek rázem ustal.

On ho zabil! Prostě ho popravil! Bez zaváhání, beze slov!

I ona sama začala pociťovat příval paniky. Srdce zoufale bušilo, hnalo krev do spánků a rozlévalo tělem neúprosné horko. Hukotu v uších konkuroval jen přerývaný dech, který nešel utišit.

Teď určitě zkontroluje mě. Je tak blízko. Pozná, že nespím. Třesu se jak osika a dýchám příliš rychle. Ještě jsem nedokončila svou cestu. Nechci umřít. Nechci umřít!

I přes oteklý jazyk a bolavé patro polkla sucho z úst a zatnula ruce. Očekávala nejhorší. Už si představovala, jak rozpálená kulka projde pravým spánkem. Pořád si ale uchovávala alespoň jiskřičku naděje.

Takhle to přece nemůže skončit! Podél páteře nepříjemně stékaly kapičky potu.

„Pytel na dvojku," ozval se znuděný hlas. Odpovědí mu bylo praskání v interkomu. „Jo, běžná chybovost pět procent. Přijď mi ho pomoct naložit. Nějak mě poslední dobou berou záda." Opět se ozval chrchlavý šum. „Kurva, nediskutuj a přijď sem." Spojení se s lupnutím přerušilo. „Do prdele! Miliardový projekt a ani posraný mikrák za pár šupů nemůžou koupit."

Hlasité naštvané funění dotlačilo mezi ležící skoro mrtvoly stolek s několika lahvičkami. Ve velké kádince byla na první pohled čirá tekutina. S rutinní samozřejmostí ji tlusťoch natáhl do stříkačky. Zkontroloval hladinu, zda se kryje s ryskou, vytlačil přebytečný obsah a vzduchové bublinky. Bez zaváhání nasadil dávkovač už do zavedené jehly v předloktí mladíka vpravo. Nová várka sedativ udrží objekty v požadovaném nevědomí.

Už je u mě! Jestli mi to vpálí, jsem v háji. Už se možná neproberu. Kdo ví, co se mnou udělají!

Vnitřní poplach, který se podařilo alespoň částečně uhasit zase intenzivně vzplál.

Hlavně zachovat klid. Co je vlastně lepší? Kulka rovnou, nebo usnout navždy. S kulkou alespoň vím, na čem jsem!

Muž natáhl další dávku a zkontroloval obsah. Už se chystal obejít Matildino lůžko k levé napíchnuté paži, když se opět ozval ten šoupavý zvuk automatických dveří.

„No že ti to trvalo." Znuděný zdravotník bezmyšlenkovitě odložil injekci na přípravný stolek a šel se věnovat nově příchozímu. Zatímco zřízenec se zbraní měl očividnou nadváhu a řídce rostoucí mastné vlasy se zcela nedostatečně snažily zakrýt houževnatě rozšiřující se pleš, mladší z dvojice se pyšnil tmavou kudrnatou hřívou a vysportovanou postavou.