Štěp

3/ Červená

Jsem Matilda Grayová, říkají mi Tilda. Je mi 28 let. Narodila jsem se... ano, ve Vídni. Mám bratra... Kolikrát už jsem to řekla? Na co si ještě vzpomenu? Jakou barvu má tapeta v mé ložnici? Nemám tapety! Kde pracuji?... co vlastně dělám?

Dýchala zhluboka a v hlavě znova a znova opakovala kolovrátek se svým jménem. Mantru, modlitbu, kterou předříkávala, aby neztratila sebe samu. Někde slyšela, že to pomáhá proti výpadkům paměti. Někde... usmála by se, kdyby to šlo. Asi ta rada zrovna moc spolehlivě nefungovala, když musela informace doplňovat slovy „někde" a „někdo". V poloprázdné hlavě už vzdala pátrání po jméně bratra i posledním zaměstnání. Po výmazu pořád ví, kým je. To je úspěch!

Zatímco si v mysli skládala dohromady zbytky příčetnosti, které jí ve skladu objektů na „dvojce" nejspíše zachránily život, neúprosná a matoucí realita se hlásila o slovo. Stále ležela na vozíku, ale v naprosté tmě. Matně si vybavovala, kam ji zřízenec odvezl, než zhaslo světlo a její existence se změnila v peklo.

Už pochopila, že řízený spánek má u „učení" svůj nezastupitelný význam. Kdyby jen tušila, co ji čeká za červenými dveřmi, pokusila by se prchnout mnohem dřív. Využít momentu, kdy vlasatý mladík sundal pouta, a zaútočit. Vystrašená k smrti ale neudělala nic, vůbec nic.

A teď je v háji! Prodělaná agónie způsobila naprosté vyčerpání. Za celou dobu, a to si netroufala čas vůbec odhadovat, sice neztratila vědomí, avšak nikdy nezažila tolik bolesti a nikdy předtím si intenzivněji nepřála zemřít. Ale z celého toho průseru nebylo cesty zpět. Myšlenka na kulku zněla jako rajská hudba.

Musím odsud vypadnout! Dřív, než se pokusí přehrát mou osobnost.

S vypětím všech sil pomalu, ale silně zakroutila pravou rukou. Řemen se napnul a vytvořil uzoučký prostor na vnitřní straně zápěstí. Ještě více vtiskla palec do dlaně. K jejímu překvapení popruh začal klouzat. V duchu děkovala Petříčkovi, jak ho jeho starší kolega žoviálně tituloval, že svou práci tak dokonale odfláknul. Předloktí nedotáhl a na nohy se vykašlal úplně.

Poté co prsty uvolněné pravé ruky překonaly křečovitou ztuhlost, roztrhla suchý zip hrudního popruhu a v pololeže se přesunula k levačce. Jenže když se ve tmě naklonila, ztratila rovnováhu a přepadla přes okraj lehátka. Rameno narazilo do tvrdých kachlí. Vratké lůžko podjelo a stržené připoutaným zápěstím dopadlo přímo na křehké ženské tělo. Bolestně při tom narazilo do obnažených zad, zkroutilo a uvěznilo onu končetinu. Tmu rozřízl překvapený výkřik.

„Do hajzlu!" zaklela nahlas.

Jestli ta ruka nebude zlomená, začne věřit na zázraky. Pokusila se zvednout do kleku a použít druhou paži. Po hmatu rozepnula řemínek. Kovová kostra lůžka nebyla tak lehká, jak by se mohlo zdát. Za nepříjemného škrábání kovu o keramiku ji odsunula a rozdýchávala natržené vazy v lokti. Mohla si klidně zařvat, nikoho by to nejspíš nevzburcovalo. Laboratoř pro "učení" byla podle všeho zvukotěsná, což předcházející hodiny zoufalého volání o pomoc jen dokazovaly.

Strhla z hlavy svazek elektrod, které se po vzoru pijavic držely zuby nehty na svých místech. Jenže jak odsud? Mlhavě si vzpomínala na nevelkou červeně vymalovanou kruhovou místnot. Připadala si v ní jako v kokpitu raketoplánu. Možná za to mohl ten stísněný prostor nebo hromada blikající elektroniky. Každopádně, netušila, jak vstup zevnitř otevřít, ale musí se o to alespoň pokusit.

Než stihla svou úvahu dokončit, zářivky neochotně zablikaly. To mohlo znamenat jediné – někdo přichází. Lidská obsluha! Příval světla zcela oslepil stále oteklé oči. Zaclonila si je zakrváceným předloktím. Letmý pohled na něj ji vyděsil, až lehce zavrávorala.

Za závěsem oválného kontrolního okénka se mihnul stín. Příval adrenalinu začal v Matildině mysli spouštět sérii pochodů, kterým sama zcela nerozuměla. Narovnala lehátko do původní polohy doprostřed kabiny a vysoukala se na něj. Nechápala, kde rozjitřené instinkty vyštrachaly zbytky sil, ale past byla nalíčena. Tohle je její jediná příležitost. Nesmí to zkazit!

Dveře cvakly.

"Dnes platím já. V kolik končíš?" Ženský hlas proklouzl vzniklou škvírou následován hubenou dobře udržovanou padesátnicí.

Lékařku po dvou krocích v prostoru komory zarazila krev na dlaždicích. "Co to? Herolde?" překvapeně vzhlédla, aby schytala přímý zásah pravačkou do hrdla. Jazylka křupla a energie nárazu odhodila bíle oděnou postavu na blízkou stěnu pokrytou kontrolkami. Některé z nich se zběsile rozblikaly.

Muž, který vstupoval jako druhý, se v záchvatu paniky otočil a chtěl prchnout. Nejspíše k rudému tlačítku poplašného spínače. Matilda se vymrštila a skočila po něm. Sevřela silný mužský krk svým hubeným předloktím a levačkou zafixovala chvat. Instinktivně sedla na zadek a hodila si mužskou více jak devadedesáti kilovou postavu na sebe. Nohama se zaklesla pod bránici a sevřela stehna.

Lékař překvapením vydechl poslední vzduch a další už do plic nenabral. Chvíli se pokoušel vyprostit ze sevření, ale nedostatek kyslíku udělal své. Po pár minutách se jeho zemdlené tělo neochotně sunulo do prostoru červeně vymalované místnosti. Mezi futrama se prosmýkla nahá ženská postava. Světlo zhaslo a komora se uzavřela.

~~~~~~~~~~~~~~

Jestli máte pocit, že jsem na Matildu tvrdá, tak vám rovnou odpovím, že ona to ustojí. Žádná žena, která vznikla v mé hlavě, to nemá se mnou jednoduché :-D

Děkuji za všechny komentáře a že se bavíte :-)

Em.