Štěp

12/ Kompas

Odvléct mrtvolu, byť se jednalo jen o pár metrů se ukázalo jako téměř nerealizovatelný úkol. Na smrt vyčerpaná Matilda táhla neznámou dívku za ruce, a přitom s obavami stále sledovala prosklený velín. Nikdo proti ní nevyběhl, ale to neznamenalo, že nebyla spatřena. Pouze zvláštně interferující fólie dávala naději, že skla pozorovatelny zůstávala zatemněná. Dost možná ještě z předchozí aktivace, kterou signalizoval onen strojový odpočet a doprovázel oslnivý záblesk.

Konečně se dostala za gumové pruhy, které oddělovaly servisní část plošiny, a sesunula se vyčerpáním. Nevědomky se přitom opřela o něco velkého a neobvykle páchnoucího. Oči přivyklé tmě začaly odhalovat druhou, již použitou kapsli. Spálenou a neznámou silou hrozivě zdeformovanou. Své doposud nepoužité dvojče připomínala snad už jen velikostí a zbytky loupající se bílé barvy.

Matilda si zakázala přemýšlet, co způsobilo takovou zkázu, a potlačovala podivné mrazení u páteře. Chystala se zaplašit onen úporný vnitřní hlas nabádající k řešení, které se příčilo zdravému rozumu a jemuž nehodlala podlehnout. Někde tu přece musí být další ze servisních šachet, upínala mysl k falešné naději v rozumnější volbu.

Jenže velká hala se najednou nečekaně rozzářila. Dno pomyslného kráteru osvítily mnohem výkonnější stropní reflektory a po ochozu se začali blížit dva muži. Oba lehce při těle s výrazným věkovým rozdílem. Musela to být dvojice údržbářů, jejichž rozhovor zhruba před půl hodinou vyslechla. Obsluha za chvíli zjistí, že je kapsle prázdná a pak bez námahy objeví i ukrytou záškodnici. Matilda netušila, kde hledat další prostup ve stěně a zda tady vůbec nějaký je. Mohl se klidně nacházet za některým z kovových podhledů a záhadný navigační smysl o něm teď trucovitě mlčel.

Uprchlice se krčila za jedním z gumových plátů a kalkulovala možnosti. Mohla by oba odstranit podobně, jako to provedla s naprogramovaným objektem. Jejich proporce a podprůměrná fyzická kondice tvořily slušné podmínky pro úspěch. Pokud by to provedla dost blízko vstupu, možná by mohla využít jejich biometrii k otevření dveří. Taktika velela nechat jednoho naživu, ale riziko poplachu či přivolání stráží, ještě než útočnice dosáhne ochozu, se jevilo jako neúměrné. Neměla ani ten hloupý střep zrcadla, kterým by mohla jednoznačně argumentovat.

Přes všechny pochyby musela jednat rychle. Už se chystala vyběhnout ze svého úkrytu, vsadit vše na jednu kartu, ale na poslední chvíli ji zarazilo opětovné otevření vstupu. Dovnitř nakráčeli dva po zuby ozbrojení vojáci. Černý stejnokroj sestávající z neprůstřelné vesty, helmy se ztmaveným hledím a pouzder obtěžkaných zbraněmi, ji zatlačil ještě hlouběji do stínu. Plán v mžiku ztroskotal a Matildino tělo nasávalo kyslík s úporností posledních nádechů před naprostým koncem. Mysli, sakra! rozkázala sama sobě a klouzala pohledem po bezútěšném prostoru.

Muži ze zásahové jednotky zastavili údržbáře a po krátké legitimaci je hnali před sebou směrem k velínu. Dalo se očekávat, že pokud lov doposud neskončil úspěchem a trofej neleží v pytli na stole doktora Brownfielda, dorazí hlídka i sem – do samotného středu TechBionicu. A odsud nebylo úniku. Postavy zmizely za sklem a krystaly pozvolna začaly měnit svou strukturu. Podivné popíchnutí u páteře, kompas či snad Instinkt, jak tomu sama začínala říkat, se opět neúprosně ozval. Potlačila všechen strach, pochyby i varování rozumu a vyběhla směrem ke kapsli.