Štěp

26/ Past

Ne každý den se dozvíte, že vaše existence je čistý kalkul. Osud předem nalinkovali jiní ve výzkumné laboratoři a jediné, co se od vás očekává, je stát se článkem v řetězci, přežít ve světě, kterému nerozumíte. Matildě klesly ruce a s nimi i tělo její dvojnice. Klon Breve svou úlohu poslušně splnil. Předal štafetu a otevřel stavidla úvahám o budoucnosti.

Štěp? Naděje? Jakou naději měla ta mrtvá? Věděla, že přijdu, věděla, že bude nahrazena. Smíření s osudem nebylo Matildě vlastní a o to méně ho chápala u své identické kopie. Identické tedy alespoň po genetické stránce. Je možné mít jinou povahu, jiný názor, vzepřít se svému určení?

Na úvahy bude čas později. Není dobré se příliš dlouho sklánět nad mrtvolou.

Opatrně stáhla z bezvládné paže elegantní dámskou kabelku a provlékla rameno i hlavu dlouhým popruhem. Tentokrát svůj krok nepovažovala za pouhý logický úkon řízený Instinktem. Naopak naprosto vědomě a dobrovolně podstoupila rituál. S vahou drobného koženého psaníčka na sebe naložila Matildinu úlohu. Přijala její totožnost, získala doklady, peníze i byt. Nastoupila do rozjetého vlaku. Najednou už nebyla bezejmenným objektem ztraceným ve víru časoprostoru. Stala se skutečnou Matildou Grayovou a svou budoucnost určí sama. Tedy až... na ty ostatní.

„Ruce, ať na ně vidím!" zavrčení hlubokého hlasu za zády přerušilo veškeré úvahy.

Matilda se sevřeným hrdlem zvedla oči k ženské postavě, která ladně vystoupila ze stínu na protějším dvoře. Byla vysoká, elegantní a plná sebevědomí. Není divu, její past spolehlivě sklapla. Instinkt léčku předpokládal, už dobrou chvíli bil na poplach a teď bylo jasné proč. Z primárního cíle se stala návnada. Nešlo o to proč, ale kdy. Breve pravděpodobně podlehla útoku bez boje. Neznámá žena z baru ji mohla jedním úderem zabít, ale místo toho ji bodla tak, aby oběť ponechala naživu. Chtěla nalákat novou kořist.

„Zvedej se," zněl rozkaz z dálky. Muž se nepřibližoval, což mu poskytovalo taktickou výhodu. Pokud udává pokyny, nejspíš má zbraň. Musím ho dostat blíž.

Matilda pozvedla dlaně na úroveň ramen, aby ukázala, že nemá čím zaútočit, i když ji u pasu stále tlačil nůž. Nehodlala však vstát. Počká. Čas hrál v její prospěch. Až si pro ni přijde, na blízko ho snadněji odzbrojí.

„Žádné triky, vím, co se ti honí v hlavě. Jeden neuvážený pohyb a prohlédneme si také vnitřnosti tohohle všiváka," zazněla hrozba. Matilda se teprve nyní odvážila otočit. Nejhorší scénář se naplnil. Za ní, sotva pět metrů, stáli tři muži. Dva z nich, ačkoli rozdílní výškou i věkem, byli fyzicky zdatní. Jejich chladné analytické pohledy těkaly mezi Matildou a opuštěnou ulicí. Třetí muž, stojící uprostřed, vypadal ve světle lamp doslova bledý jako stěna. Na boku jeho sportovního trika se rýsovala temná silueta pistole.

Polkla a její oči mimoděk zabloudily ke květovaným šatům nasáklým černou krví. Ještě stále se rozlévala pod nehybným tělem a pokrývala špinavý chodník temně lesklým saténem.

„Je jí tak podobná. Identická kopie," prohodila vysoká žena s vlasy spletenými do copu, zatímco upřeně porovnávala rysy obou cílů.

„Bude lepší ji taky odstranit," zašeptal hlas, který doposud mlčel. Patřil menšímu a mladšímu z mužských objektů. Kožená bunda s křivým zipem a vlasy vyčesané do jednoduchého drdolu na temeni přišly Matildě směšné. V její realitě by se nikdo takto dekadentně neoblékl. Na první pohled nebyl ozbrojen, ale mohl zbraň skrývat.

„Nejdřív zjistíme, co je zač," rozhodl nejstarší muž oblečený ve sportovní polokošili a pobaveně dloubl Logana černou hlavní do žeber. „Svaž jí ruce," rozkázal a popostrčil hrůzou ztuhlého zajatce směrem ke klečící dívce. Z kapsy kožené bundy objektu vyklouzla stahovací páska a hlas Instinktu už nešel utišit.

Svázané ruce značně omezí další obranu. Využij nabízené možnosti – skryj se za tělo zajatce, použij nůž. Ztráta jeho života je přijatelným řešením. Ano, Logan pro štěp nic neznamenal. Klidně by ho obětoval, použil jako štít při střelbě, nechal jej zemřít v temných uličkách Bostonu. Ne!

„Dost!" Matilda vstala a s rukama stále nad hlavou se otočila k předpokládanému vůdci skupiny. „Jsem stejná jako vy. Vyslal mě Systém, abych nahradila cíl." Přestože svůj Instinkt myšlenkově potlačila, jeho přítomnost jí pomáhala udržet hlas pevný a rozhodný. Jakýkoli projev nejistoty či strachu by znamenal selhání a možná i smrt.

„Takové informace nemáme. Kdo tě pověřil?" promluvil muž v kožené bundě a pohrdavě zvedl bradu.

Matilda věděla, že bruslí na tenkém ledě. Netušila, jak předávání operačních úkolů probíhá, ale začalo jí to konečně docházet. Grayová určitě nebyla jediná. Co když se cestovatelé vydávali do minulosti, aby odstraňovali osoby nepohodlné pro budoucnost Systému? Dobově oblečení, s vymazanými vzpomínkami, nahranou loajální osobností a štěpem. Tohle měl snad klon Breve na mysli? Pokud jsem prošla učením stejně jako oni, mám šanci přežít? Možná se jim dokážu postavit, ale pořád jsou v přesile, ozbrojení a mají v moci Logana.

Trpká analýza situace nenabízela mnoho možností. Nezbývalo než hrát svou roli, nasávat informace jako houba a doufat ve vhodnou příležitost. „O mém nasazení bylo rozhodnuto po vyslání vaší skupiny. Obsadila jsem poslední kapsli," nahodila další drobečky. Věřila, že vzhledem k časovému skoku si nebudou moci smyšlené informace snadno ověřit. Tento předpoklad se však ukázal jako chybný.

„Tvoje tvrzení budeme verifikovat," ledově oznámila žena a lehce kývla na velitele skupiny. Ten v odpovědi opět strčil do šokovaně mlčícího Logana, a podal mu stahovací pásku.

„Spoutej ji. Ruce za záda," utrousil stroze. „A ať tě ani nenapadne nějaká hloupost."

Hloupost, rezonovalo v Loganově hlavě. Nejen hloupost – topil se v absurditě. Systém, cíl, kapsle, divní lidi, kteří se na něho nalepili v baru. Navíc uprostřed ulice leželo mrtvé dvojče holky, kterou by radši nikdy nepotkal. A to celé kvůli posranému mobilu a Dianiným fotkám, které by teď klidně... Tu myšlenku radši nedokončil. Po tváři mu stékal pot a plíce se bály pořádně nadechnout. Nebýt adrenalinu a trošky alkoholu, asi by se ani neudržel na nohou.

Zajatcovo váhání vykouzlilo na rtech neznámé ženy pobavený úsměv: „Tady hrdina, tě rozhodně poslechne, Marku. Moc dobře ví, že pokud bude chtít ještě někdy pozvat holku na panáka, s dírou v břiše neudělá nejlepší dojem." Pobaveně pronesená výhrůžka Loganovi stačila. Děsivá neznámá žena jmenovala svého velitele, to podle většiny akčních filmů, které Logan za léta večerního lelkování nakoukal, znamenalo jediné – stali se nebezpečnými svědky a s jejich přežitím se nepočítá.

V oparu prožívaného šoku přistoupil k Matildě a obtočil její bledá zápěstí páskou. Potichu děkoval, že se nebránila. Celou dobu se snažil nedívat na nehybné, zkrvavené tělo pod sebou. Přesto ho trápila myšlenka, že byl možná posledním člověkem, který s obětí mluvil. Zajíkl se a v návalu nevolnosti stáhl zámek pásky tak silně, až Matilda sykla bolestí.

Lekl se vlastních činů a prudce ustoupil. Není připraven pomáhat zločincům, není ani připraven zemřít. Vždyť to musí jít přece ještě zvrátit: „Hele, já nevím, o co tady jde. Udělal jsem, co jste chtěli. Je tma, prakticky jsem vás neviděl. Nic mi do toho není." Koktal, couval a stále hleděl do prázdných nehybných očí naprosto totožných s těmi, které jej rozechvívaly celý den. Očí, se kterými se vlastně nechtěl rozloučit.

„Nechte ho jít. Využila jsem ho k nalezení Grayové. Teď už nám k ničemu není," prohlásila Matilda, pevně opětujíc pohled ženského objektu. Uvědomovala si, jak slabý pokus o záchranu Logana to byl. Stal se pojistkou ve chvíli, kdy neuposlechla svůj Instinkt a nepoužila ho jako štít. Oni by neváhali. Pochopila to příliš pozdě, ale své rozhodnutí by stejně neměnila. Musí spolupracovat, pokud mají oba přežít.

„Naopak," nesouhlasil velitel, „myslím, že pro něho ještě najdeme využití."