Štěp

4/ Uprchlice

Matilda se ustrašeně skrčila pod desku psacího stolu. Modré oči nervózně těkaly od červeně lakovaného vstupu do učící komory a posuvných dveří částečně proskleného velína. Co ji vlastně děsilo víc? Fakt, že unikla, nebo způsob, jak toho dosáhla? Napínala uši, ale dvojice, kterou právě uvěznila uvnitř, buď neprotestovala, nebo to opravdu nebylo slyšet. Musí si pospíšit, než je najdou a vyhlásí poplach.

S obavami pohlédla na své levé předloktí. Jednorázová plastová jehla připravená pro dávky sedativ při pádu pronikla někam do vnitřních tkání. Rána sice mírně krvácela, ale natržené svaly a úpony bolely víc. Dobrá zpráva byla, že pořád mohla končetinu používat, o čemž se právě před chvílí přesvědčila. Bude to muset počkat.

Nejdřív oblečení.

Z opěradla otáčecí židle strhla odložený bílý plášť. Bohužel byl prázdný. Chyběly vstupní karty, čipy, cokoliv co by pomohlo s pohybem v neznámem prostředí. A pak jí to došlo. Většina přístupů se v takových budovách zakládá na biometrice.

Zanadávala by si, kdyby tak neúprosně nehrozilo prozrazení.

Po kolenou se proplazila ke dveřím a nakoukla do prázdné potemnělé chodby. Buď byla noc, nebo tady zcela chyběla okna. Dost možná obojí. Jediné, co vydávalo mihotavý světelný proud, bylo podsvícené zelenkavé logo TechBionic. Stáhla se zpět do velína a uvažovala. Musí najít cestu ven. Pryč tady z toho blázince! Současně si ale uvědomovala, že zařízení tohoto typu bývají rozlehlá a komplikovaná, chodby všechny stejné, bílé a studené. Potřebuje plán, přehled, jakoukoliv mapu, aby zjistila, jak to tady vlastně vypadá.

Má to! Evakuační schéma! To přece musí být na každém patře, ideálně u každého hasícího přístroje. Zaradovala se, že ten bolavý střep, který teď měla nasazený na krku místo hlavy ještě dokázal uvažovat.

Přitlačila se do stínu u pravé zdi. Pohybovala se pomalu a obezřetně. Třes končetin a zesláblost hraničící s kolapsem stejně jinou rychlost neumožňovaly. Na rohu se rozhlédla a opatrně překulhala hlavní chodbu, aby se ukryla v dalším zákoutí mezi sloupy a umělými květinami. Bosé nohy u toho nepříjemně plácaly o gumou pokrytou podlahu. Měla pocit, že ji musí slyšet i o patro níž. Najednou se ozvaly kroky. Rychlé a rázné. Někdo spěchal a nebyl sám.

"Nevím, asi problém na trojce. Někdo zas špatně nadávkoval Alurvin a zničil celou jednu várku!"

"Kde ty lidi berou? To už není dneska možné sehnat pořádného chemika, který umí používat odměrku?"

"Co chemik, moje máma by to zvládla líp!"

Hlasy zesilovaly. Zmocnila se jí panika. V prázdné hale nemá kam utéct a za chvíli se určitě bude dívat do černé hlavně. Chytla za kliku, zabrala, nic. Zamčeno. Druhá klika. Zamčeno. No jistě – na zdi se jí vysmívaly snímače otisků prstů. Ze zoufalství sáhla po třetích dveřích. Nic. Už se začínala krčit v rohu slepé uličky s očekáváním přicházejícího konce.

Něco cinklo a zahučelo. Hrůzou nadskočila a instinktivně skryla hlavu za své paže.

"Druhé podlaží," ozval se nadšený modulovaný soprán a chodbu rozřízl proud žlutého světla.

Výtah! vydechla.

Světlo zmizelo stejně náhle, jako se objevilo. Nastal opět ospalý klid.

Takhle daleko nedojdu, zlobila se sama na sebe. Málem mě dostali. Potřebuju mapu, potřebuju informace a hlavně potřebuju průvodce – někdy se jim také říká rukojmí.