Štěp

19/ Dave

Říká se, že pošťák vždycky zvoní dvakrát. Logan zvonil už potřetí, než se za zavřenými dveřmi bytu konečně ozvaly nadávky. Někdo otočil klíčem a zašramocení bezpečnostní závlačky se rozlehlo zatuchlou chodbou anonymního činžáku. Anonymního do té doby, než někdo ztropí povyk a přesně tomu chtěl Logan zabránit.

„Dave, tady Cole. Potřebuju pomoc."

Dveře se otevřely a z ponurého šera se vyvalila mohutná postava zdravotníka jen v bílém nátělníku a trenýrkách s kotvičkami. „Kurva, Logane! Co tady děláš?" nevěřícně si dlaní otřel holou hlavu a zamračeně mžoural na kamaráda.

Logan se ohlédl do chodby, zda je nikdo nesleduje. Každou chvílí očekával, že někdo vyrazí z bytu na nákup nebo k lékaři. Byl to přesně ten dům plný početných rodin a nevrlých důchodců. Navíc se blížilo poledne – čas rozvážky obědů a dětí vracejících se ze školy. „Vysvětlím ti to, ale ne tady na chodbě, chápej–"

„Do háje, brachu, je tě plná televize. Jsi nezvěstný –" v tom se i Dave zarazil a nervózně přešlápl.

„Potřebuju pomoc, Dave. Nemám kam jít." Logan se snažil působit co nejvíc přesvědčivě. Zdálo se však, že to příliš nezabírá. Bude muset kápnout božskou.

„K sakru, ale proč –" Dave už větu nedokončil. Štíhlý mladík se pomalu odlepil od stěny a odhalil pravý důvod své návštěvy.

„A kurva! Tu mrchu tady nechci." Zrudl Dave, ale to už mu kamarád doslova strčil botu do dveří.

„Je to nutné. Nechtěl bych to po tobě, kdybych se mohl obrátit na kohokoliv jiného." Zašeptal Logan, když i přes Davův očekávaný odpor odhodlaně vstupoval do bytu. Dave rezignovaně rozhodil rukama a nechal jeho i dívčí postavu proklouznout mezi futry. Ještě jednou pohledem zkontroloval sousedy a důkladně zamknul. Až poté se v nevelké předsíni otočil, rozsvítil světlo a demonstrativně překřížil paže. Čekal vysvětlení a také se mu ho hned dostalo.

Holka se svezla podél stěny a její skelný nepřítomný pohled nevěstil nic dobrého. Třásla se, přerývavě dýchala a na čele se jí perlil pot.

„Má horečku. Asi kvůli té ruce. Nechci otravovat, ale k sobě ji vzít nemůžu. Mohli by mě tam hledat." Logan celou cestu z Billovy garáže do Davova apartmánu úporně přemýšlel, jak mu celou situaci vysvětlí.

„Tak ji dotáhneš ke mně do bytu, co? Únoskyni, kterou hledají poldové po celém Bostonu! Ukradla sanitku, tebe vzala jako rukojmí. A co chudák Joe? Jak ten k tomu přijde? Zlomená klíční kost a naražená páteř. Bude chodit s límcem a sádrou minimálně měsíc!"

„Hele, vím, že jsem na tenkém ledě –" A jak správně očekával, na příval argumentů neměl jedinou kloudnou odpověď.

„To teda, kurva, seš. Je mi jedno, co s ní máš, ale nechci se do toho víc zaplést. Měl jsem těžkou noční a díky tobě dělal přesčas. Jasně, kámoš zavolá na dispečink, tak tam ještě sjedu a teď?"

„Omlouvám se. Podívej," vzal přítele v nátělníku za paži, stočil ho směrem od zraněné dívky a výrazně ztlumil hlas. „Potřebuju abys jí pomohl, ošetřil to zranění," naléhal.

„Ať se vzdá poldům a bude to vyřešené. Není to tvoje starost. Kašli na ni, Logane," odvětil podrážděně Dave. „Uvědomuješ si, co po mě žádáš? Pomáhat únosci je federální zločin."

„Nezapomeň, že já jsem ten domělý rukojmí." První poznámka, na kterou neměl nabroušený záchranář odpověď. „Ta holka je v nějakém hrozném srabu," využil odmlky Logan. „Někoho hledá, asi příbuznou nebo kamarádku. Chová se divně, ale ne jako blázen. Možná je sama obětí únosu. Neumí používat mobil, ani nevěděla, co je za rok."

Mohutný černoch se znova zadíval na tmavovlásku usínající vyčerpáním vedle odkládacího stolku na klíče. Nakonec rezignovaně prohodil: „Co mám tedy udělat?" ptal se zbytečně, ale svou otázkou dal jednoznačně najevo ochotu kamaráda zcela neodmítnout.

„Nepodařilo se mi ji přesvědčit, aby se mnou jela do nemocnice. Nikdo jiný mě nenapadl."

„Nemám tady dostatečné vybavení, ale dejme tomu, že bych ji zvládl provizorně ošetřit. Co pak?"

„Potřebuju tvůj noťas, abych ověřil nějaké informace."

„Chceš si hrát na detektiva?" posměšně prohodil Dave, ale jeho ústa se nesmála.

„Ne, jen chci zjistit, co za tím vězí."