Štěp

22/ Důvěra

Mezerou mezi závěsy probleskoval proužek světla. Rozzářil zrnka prachu a dopadl na pobledlou dívčí tvář. Matilda neuhnula pohledem, neodtáhla se od zraňujících paprsků. Vracely ji do reality, nutily přemýšlet a kalkulovat možnosti. Netušila, jak dlouho jí bylo prosté slunce odepřeno, ale věděla, že musí zjistit proč.

Pokud Loganovi přišlo horko Davova bytu dusivé, atmosféra Matildina vnitřního souboje se dala doslova krájet. Štěp velel přimět Logana mluvit a neštítil se jakýchkoliv prostředků. Přijal by riziko, že zápas vzbudí černocha spícího v ložnici, a s chutí by si poradil s oběma stejným způsobem. Nože vystavené na kuchyňské lince zaznamenal ihned poté, co jeho hostitelku v horečce dovlekli ke stolu. Celou dobu na ně Instinkt upíral svůj zrak, dokud i jej nezahalila mlha spánku.

Na druhé straně pomyslného souboje stála obyčejná dívka. Dívka, která kdysi snad i důvěřovala. Alespoň o tom byla vnitřně přesvědčená. A ten muž, Logan, by si jistě její důvěru zasloužil. Nešlo sice zcela opomenout, že jeho kroky vedl do značné míry kalkul, ale mohl ji kdykoliv podrazit, zavolat pořádkové jednotky, udat ji orgánům, ať už to v této realitě znamenalo cokoliv.

Současně naprosto zoufale potřebovala průvodce. Pokud tedy měla nalézt svůj úděl, zjistit kým je, nebo alespoň kým se měla stát. Musí využít každou sebemenší stopu, která se jí naskytne. Navíc, zcela očividně, do této doby necestovala sama. Kam se poděly ostatní objekty a jaký byl jejich úkol v téměř zapomenuté minulosti? Věděly o ní?

Otočila se a nechala světelný pruh dopadnout na Loganovu atletickou postavu trpělivě čekající na odpovědi. Odpovědi, které mu ona hodlala dát. Ale rozhodně ne hned.

„Je mi líto, Logane," způsob, jakým jeho jméno přecedila přes zuby mu sevřel útroby, „ale cokoliv, co ti o sobě povím, otevře více otázek, než si jen dovedeš představit."

„To riziko jsem ochoten podstoupit," zhoupnul se na židli, aby se zbavil nepříjemného pocitu okolo žaludku. Měl přece navrch, tak proč ta nervozita?

„Ale já ne. Nic o mě nevíš a bude lepší, když to tak i zůstane," příkrost v jejím hlase Logana přesvědčila, že bude muset přidat na argumentaci.

„Otřepaná fráze, ale klidně si dávej na čas. Máme tady totiž menší ultimátum," snažil se zvyšovat pomyslný tlak. Když už se s ní tolik natrápil, dovlekl ji až do Davovy kuchyně a přihlížel, jak odhodlaně polykala vzlyky, chtěl sakra vědět proč.

Svou teorii o únosu si hýčkal v hlavě už od momentu, kdy zahlédl v jinak neoblomných modrých očích záblesk zoufalství a ztracenosti. Někdo ji mohl věznit, držet celé roky někde ve sklepě, v izolaci, odříznutou od okolního světa. O podobných případech se čas od času dočítal v novinách. Uspokojivé vysvětlení dezorientace a naprosté neznalosti moderní techniky. A ta jehla? Drogy – pro udržení poslušnosti, zlomení vůle – ne, tuto možnost zavrhl. Závislačka by se už přihlásila o dávku. Sedativa se zdála mnohem pravděpodobnější.

Přesvědčený o bezchybnosti vlastní dedukce se rozhodl vyložit karty na stůl: „Dave nás tu nechá, dokud se nevyspí. A jakmile si natáhne kalhoty na ty svý trapný trenýrky, budu si muset vybrat. Nechat tě odejít, nebo zavolat poldy. Sám vlastně ještě nevím, pro co se rozhodnu. Takže je to jen na tobě."

Matilda si odfrkla a zakroutila hlavou.

S odmítnutím počítal a proto raději volil okliku: „A co ta Grayová? Klidně začni od ní. Proč ji hledáš? Kdo je to?"

Matilda polkla a znovu přitáhla Instinktu uzdu. Ze všech možných polopravd,které ji napadaly, ze všech variant více či méně taktických, ze sebe vyhrkla jedinou smysluplnou. Dost jednoduchou, aby jí uvěřil, a současně dost osobní, aby obhájila právo na informace. „Moje sestra," zalhala a nechala svou novou součást opanovat pohled, který se tomu jeho snadno vzepřel.