Štěp

15/ Záchranáři

Jméno. Moje jméno? Mužský hlas přicházející z podivné nazelenalé temnoty byl čím dál intenzivnější. Matilda měla pocit, že ho musí co nejdříve zarazit nějakou odpovědí, ale byl to opravdu jen letmý pocit. Nedokázala jasně uvažovat a odevzdaně sledovala, jak se tmavé kulisy nevědomí neochotně projasňují.

Zmučeným tělem prostupoval ledový chlad a nebýt neustálých dotazů přicházejících odněkud z dáli, zavřela by oči a spala. Místo toho zírala do obličeje, který se nad ní skláněl a pokoušela se soustředit. Kdo se ptá? Co po ní chce?

Najednou ji oslnilo rudé světlo a v hlavě přeskočila jiskra. V tu chvíli neviděla přijíždějící sanitku, ale pouze poplach v chodbách TechBionicu. Tělo zaplavil adrenalin a srdce bušilo krev do zemdlených svalů ještě zběsileji. Přesto se jen stěží dokázala pohnout. Když se nad ni sklonily dvě postavy v bílém, onen podivný instinkt zakousnutý v jejím podvědomí začal téměř strojově kalkulovat možnosti úniku. Neviděla záchranáře, ale zřízence, kteří ji naloží do pytle a zaživa zpracují na biologicky odbouratelné hnojivo. Všechny prožité hrůzy se vracely jako bumerang.

Klid. Instinkt udílel rozkazy. Dokud nesejmou čip, nevědí, kdo jsi. Nahradila jsi objekt v kapsli. Drž se zpátky, sbírej informace, zorientuj se. Zabiješ, pokud budeš muset.

*****

„Zdravím tě, Logane. Proč jsi nedorazil na basket?" Zdravotník, který před chvílí vyskočil z kabiny ledabyle zaparkované sanitky, rozevřel objemné zavazadlo plné lékařského vybavení a rychle nahmátl zlatou termální fólii.

„Nevěděl jsem, že máš dnes službu. Promiň, Diana chtěla na večeři," utrousil Logan a nervózně si prohrábl vlasy.

„Ta ženská tě jednou vysaje zaživa," uchechtl se záchranář a rukávem si otřel tmavé orosené čelo.

„Je podchlazená," hlásil mladší ze dvojice, kterého Logan neznal. „Ty jsi ji našel? Co se jí stalo?"

„To není moje starost. Prostě tady ležela. Všiml jsem si, že má něco s levou rukou. Nic mi neřekla. Vlastně neřekla ani slovo. Hele Dave, budeš mě ještě potřebovat? Musím do práce," ošíval se Logan a nervózně ověřoval čas na mobilu. I kdyby teď trhl světový rekord na tři kilometry a doma pouze sbalil batoh, rozhodně to do Centra nestihne včas. Mohl by si vzít taxík a jet do práce rovnou. Ale sedět celý den v upoceném triku? Tu myšlenku zavrhl.

Zatímco hubeňour kontroloval zorničky, Logan se odhodlával k nepříjemnému hovoru se svým zaměstnavatelem. Z úvah nad nejvhodnější formulací omluvy ho vytrhla mohutná Davova paže okolo ramen. „Helpneš mi, kámo. Ta holka upadá do šoku. Na první pohled se zdá letargická, ale srdce jí buší o závod. Přišlo mi, že na tvůj hlas přece jen reaguje určitým zklidněním. Chvíli u ní zůstaň, pro jistotu, chápeš?"

„Šéf mě vyhodí, už tak mě nesnáší, nechci mu dát důvod," zakroutil hlavou Logan a promnul si obličej s třídenním strništěm.

„Hele, nechci abys ji zval na rande. Jen na ni mluv, než jí Joe dá něco na uklidnění. Nic víc. Napíšu ti omluvenku. Pěknou, s razítkem..." usmíval se doširoka Dave, když vytahoval rozkládací lehátko ze zadní části dodávky. Loganovi to vůbec nepřišlo vtipné.

„Bohužel jsem z ní nedostal jméno ani číslo pojistky. To celou situaci komplikuje," povzdychl si mohutný černoch a něco zahlásil do vysílačky. „Doklady u sebe, předpokládám, neměla."

Po noci v parku uprostřed Roxbury? zakroutil hlavou Logan. Jeho společník znalý místních poměrů na odpověď nečekal: „Musím k případu zavolat poldy. Nemůžu ji bez identifikace naložit. Prostě si k ní kecni a něco žvaň. Doteď ti to šlo dobře."

„A ty budeš dělat co?"

„No," nozdry zasazené v přátelském obličeji slastně nasály okolní pachy, „mám něco neodkladného," zakřenil se a vyrazil mezi podélně zaparkované vozy. V pekárně na rohu právě zvedli zamřížovanou roletu.