Štěp

14/ Logan

„911? Chci nahlásit zraněnou ženu!" Logan se ještě jednou rozhlédl po okolí, aby se přesvědčil, že bezprostřední nebezpečí pominulo. Ranní opar, který kolem sedmé ještě stále halil park do modravé mlhy, zůstával poslední připomínkou prudké večerní bouřky. Už když v noci zaslechl škrábání rozkomíhaných větví o okno ložnice, Logan věděl, že si svůj ranní běh mokrými uličkami, pouličními hřišti a dosyta zavlaženými dvorky vychutná naplno.

Pokud něco na Bostonu miloval, pak to byla právě tato čtvrť. Někdo by řekl, že bydlet v Roxbury je spíše za trest. Některé bloky se po setmění rozhodně nedaly považovat za bezpečné a určitým skateparkům bylo záhodno se vyhnout i za denního světla. Přesto se Logan nikdy nemusel obávat do těchto částí vkročit. Nepatřil mezi vazouny, zbraním se obloukem vyhýbal a jeho nerdovská trička s logy starých videoher ostře kontrastovala s věkem dospělého muže lehce přes třicet.

Ne, Loganovo kouzlo spočívalo v něčem úplně jiném. Respekt místních si vydobyl poctivou prací. Každý den, po pár kilometrech běhu, odfláknuté snídani a rychlé sprše, naskočil na bus a nechal se vyhodit až u víceúčelového komunitního centra. Doučování místních dětí, sportovní kroužky, a hlavně přímluvy u městských strážníků, když se některý z výrostků dopustil „přešlapu", z něj dělaly téměř nedotknutelnou osobu. Možná právě proto se skupinka lehce podnapilých mladíků rozhodla vyklidit pole, jen co zahlédla Loganovu vysokou štíhlou postavu míjet výsadbu okrasných dřevin.

Jenže teď stál nad bezvládně ležícím tělem mladé ženy a možná ještě nad těžším úkolem. Důrazně vysvětloval operátorovi tísňového volání, že má v první řadě poslat sanitku a poldy, pokud možno, vynechat. Nehodlal se stát oficiálním svědkem přepadení a ve výsledku stanout před soudem proti někomu z vlastních, jak svým svěřencům s oblibou říkával. Navíc případní pachatelé, které nevědomky vyrušil, už byli dávno v trapu.

„Slečno, slečno, slyšíte mě? Pomoc už je na cestě. Můžete mluvit?" S jistou dávkou obezřetnosti, ale i zvědavosti, obhlížel štíhlou, mělce dýchající postavu ve sportovním oblečení. Snažil se odhadnout, na koho to mezi bloky s nevalnou pověstí narazil. Ušmudlané, místy potrhané legíny a modré tričko potřísněné krví musely stát majlant. Jemně až hedvábně působící materiál vypadal jak z kosmického výzkumu. Elegantně střižený oděv ostře kontrastoval se zcuchanými, zježenými vlasy a rozlévající se modřinou na oteklém předloktí. Podle oblečení by neznámou tipoval na běžkyni z nóbl čtvrti, která do Malcolmova parku zabloudila z Carson Beach. Tam se chodila promenovat smetánka a pravda, nebylo to příliš daleko. Ztratila v bouřce směr? Šaty měla nasáklé vodou. Jak dlouho tady asi leží?

Poklekl a vzal ji za zápěstí zraněné ruky. Před pár lety by ji považoval za feťačku, ale nyní už věděl, že, i přes rozsáhlý hematom, takto předloktí osoby závislé na tvrdých drogách nevypadá. Dlouhé prsty s polámanými nehty byly ledové, ale v žilách silně tepala krev.

„Byla jste si zaběhat. Je to tak? Víte, kde se nacházíte?" Řasy pokryté solnou vrstvou se při jeho slovech zachvěly a ústa zabořená do trávy vydala lehký sten.

„Zřejmě jste zabloudila," pokračoval Logan ve své úvaze o něco naléhavěji. Ze zkušenosti věděl, že je potřeba mladou ženu co nejdříve přivést k vědomí. Alespoň u předávkovaných to vždy platilo. Mluvit a mluvit. Nic víc stejně nezmůže. „Bolí vás něco? Můžete mi odpovědět?"

Víčka se pomalu otevřela a část tváře, kterou mohl Logan vidět, se zkřivila bolestí. Ve stejném okamžiku žena prudce vytrhla ruku z jeho sevření a přetočila se na záda. Třásla se, lapala po dechu a svírala si oteklý loket. Logan sám stěží udržel rovnováhu. Bylo rozumné ustoupit. Neznámá mu čím dál víc připomínala zraněné zvíře připravené kousat a škrábat.

„V pořádku, jen dýchejte. Jste v bezpečí. Za chvíli tu bude pomoc." Opravdu se snažil, aby jeho hlas zněl klidně a přátelsky. „Já jsem Logan a neublížím vám. Řeknete mi své jméno?"

Dívka ztuhla a modré oči, do té chvíle unaveně těkající po okolí, cíleně nalezly ty jeho. Mlčela, jako by snad v neoholené tváři mladíka hledala odpověď. Nedokázal ten pohled snést.

Instinktivně se otočil směrem k nejbližší silnici. Kde ksakru ti záchranáři vězí? Cítil se nepříjemně. Vlastně by nejradši starost o tu dezorientovanou tmavovlásku co nejdříve přenechal někomu jinému. Její bolestně vyplašený výraz ho děsil. Mohla mít vnitřní zranění, a s tím není dobré si zahrávat. Čím více přicházela k sobě, tím neklidnější se zdála.

„Vaše jméno?" rutinně zopakoval Logan, aniž by se k ní znova otočil. Netušil, co se jí mohlo stát, a ona to dost možná nevěděla také. Nerad by něco vysvětloval na stanici. Už zas přijde do práce pozdě a vyslechne si šéfovo obvyklé kázání o službě veřejnosti.

Nervózní čekání konečně utnula červeno-modrá světla výstražných majáčků a Loganovi svitla naděje, že se tohle zkažené ráno rozplyne spolu s hutnou bouřkovou mlhou.

~~~~~~~~~~~

Pro Matildu začíná druhá polovina dobrodružství. Kdo odhadne, kam se vlastně dostala a k čemu kapsle sloužila? Co jsou takzvaní "cestovatelé" vůbec zač a jaký je jejich úkol? Co jim bylo vloženo do štěpu a jaké je vlastně Matildino poslání? Čeká ji ještě spousta práce :-)

Enjoy :-)

Em.