Štěp

10/ Hon

Hon. Jinak by se ani nastalý humbuk nedal popsat. Na chodbách se to hemžilo ozbrojenými zřízenci a muži ze zásahové jednotky. Ať už vykonávali profesi z přesvědčení, nebo patřili mezi produkty TechBionic, ve výsledku na tom nesešlo.Všechny spojoval stejný cíl.

Systém už celá desetiletí nebyl ničím jiným než výsměchem všem, kteří se ve společnosti odvážili zastávat jiný názor. A že jich zůstala pouhá a dobře skrývaná hrstka. Avšak postavit proti chabému odboji jejich vlastní lidi přetvořené mozkovým štěpem v nekritické stroje nešlo nazvat pouhou ironií. Takto vzniklé vojáky rozhodně nešlo pokládat za bezmyšlenkovité. Hostili novou osobnost, poslušnou, nechybující, přetékající loajalitou. A k tomu dostávali do vínku bojové zkušenosti, které rebelům tolik chyběly. Vzpomínky, názory, identita se v průběhu pár let staly bezesporu nejcennějším zbožím.

Několik těžkých dusajících bot minulo Matildu, která se třásla po celém těle. Ukrytá za nenápadnou mřížkou ventilace se neodvažovala ani pořádně nadechnout přesto, že si to její plíce po úporném běhu více než žádaly. Měla štěstí, že z vyšetřovací místnosti vedl ještě jeden služební východ. Využila okamžiku, kdy ukradené pero splnilo svůj účel, a zmizela do liduprázdného prostoru údržby. Chvilka zmatku a bezprostřední ohrožení personálu jí dalo oněch potřebných pár minut náskoku. Něco ji táhlo chodbou doprava. Že je za tím více než instinkt pochopila ve chvíli, kdy odkryla jeden mnoha na vlas stejných kovových panelů a objevila na první pohled skryté servisní šachty.

Prostor šestého patra nyní tepal rudou barvou vyhlášeného poplachu a Matilda sbírala síly. Nejdřív doufala, že se štěstí v jejím případě ještě zcela neunavilo. Nicméně ustupující bolest hlavy ji začínala přesvědčovat, že ne vše, co se děje, by se dalo považovat za pouhou náhodu. Každá buňka dívčího těla křičela, že zpátky nemůže. Ale zůstat ukrytá mezi svazky drátů a trubek? Jak dlouho by to vydržela? Hledat ji nepřestanou, dokud jim opět nepadne do rukou. Dokud nezemře.

Úzký prostor se prudce stáčel a mizel ve tmě. Za ohybem mohlo číhat cokoliv. Prudký pád přes několik pater, zužující se stoupání, které si uvědomí, až se mezi stěnami zasekne, bludiště, které už nikdy neopustí. Fantazie pracovala naplno. Jedno však věděla jistě – do chodby se nevrátí! Nedostala by se daleko.

Neznámý vnitřní kompas ji čím dál intenzivněji nutil pokračovat, vydat se do temného neznáma, které se z nějakého důvodu jevilo jako cíl. Aniž by stačila všechno promyslet, instinktivně se soukala hloub a hloub do servisního tunelu. Zatínala zuby, když při každém pohybu stále jasněji pociťovala jehlu zabodnutou v předloktí. Nikdo se nenamáhal ji vytáhnout, ošetřit potrhané vazy. Podle všeho neměla žít příliš dlouho. Snad jen po dobu krutých pokusů doktora Brownfielda. Pro TechBionic znamenala míň než laboratorní krysa.

Couvala pomalu, v sevřeném prostoru to ani jinak nešlo. Mohlo trvat několik desítek minut, než se ocitla na rozcestí. Kudy teď? Dá opět na svůj instinkt? Doleva. Netrvalo dlouho a Matilda málem vyrazila kryt oddělující dočasnou skrýš od prostorné tmavé haly. Nejspíš kvůli šeru panujícímu venku neviděla, že tunel skončil a ona se bude muset rozhodnout co dál.

Špicovala uši, ale nezaslechla jediný zvuk. Už se chystala vysvobodit z klaustrofobického sevření, když se ozval strojově čtený odpočet. „Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Aktivace." Nevzrušený ženský hlas uvedl zářivé světlo, které roztančilo stíny na Matildině těle. Nečekaný záblesk následován prudkým podtlakem trval jen několik vteřin. Matildě však přišlo, že jí prasknou bubínky. Držela si hlavu, otevírala ústa, polykala, ale nic nepomáhalo. Naštěstí světlo v zápětí pohaslo a s vyrovnáním tlaku se prostorem rozlehly kroky.

„Fuj! Na ten smrad si nikdy nezvyknu," nadával mladý otrávený hlas.

„Nekecej a uvolni ty brzdy. Ještě je tam jedna kapsle. Dnes už poslední," kontroval starší, ale stejně znuděný muž.

„Už by měli vymyslet něco, co se nemusí po každém průchodu vyměňovat."

„Moje řeč. Zvlášť když dovážka je riziková. Už několikrát se nám ji pokusili narušit."

Mladší se slyšitelně uchechtl: „Četl jsem, že posledně jsme zajali hned několik rebelů. Možná už jsou někteří i u nás na dvojce."

„A ti ostatní určitě zazpívali a do pytle s nimi spadlo i pár civilních zrádců."

Matilda suše polkla, když se jí před očima mihl obraz rozražených dveří neznámého bytu. Mohl být její? Netušila, jak na ni přišli, ani co na tom místě dělala. Vzpomínky halila mlha, která se nehodlala jen tak zvednout.

„Pánové, nachystejte kapsli a připravte objekt. Pospěšte si!" zvolala neznámá žena a kolem ústí klimatizace zaklepaly podpatky. „Berry, dohlédni, ať to s kolegou doděláte co nejdříve. V hlavní sekci je zase poplach."

„Cože? Já myslel, že se to týkalo nižších pater. Už je to i u nás?" mladíkovo pobavení rozhodně nekorespondovalo s naléhavostí ženského hlasu. Až v tuto chvíli si Matilda uvědomila, že jejich hovor přichází s podivnou ozvěnou, na rozdíl od jasně pronášených slov neznámé ženy.

„Jedeme podle plánu. Jen se poslední iniciace udělá až po krátkém brífinku. Profesor Swans nás bude informovat o průběhu situace."

Plánovaný proslov samotného ředitele TechBionicu nejspíš nepatřil do běžného denního harmonogramu personálu a vzbudil v obou mužích znatelné obavy. „Doktorko, myslíte si, že nám hrozí nějaké nebezpečí?" vložil se do diskuze hlubší hlas.

„Jsme tady dokonale izolovaní. Však oni už si to na vnějším okruhu vyřeší. Větší starost mi dělá ta mrcha Woodová."

„Jo slyšel jsem. Když nedali peníze na ten její pochybný výzkum klonů, chtěla by to tu nechat zavřít."

Žena se jízlivě uchechtla. „Politici. Každou chvíli se někdo takový objeví a díky tomu máme pořád práci."

Podpatky se vydaly dál a jejich nepříjemný zvuk s krátkým pípnutím náhle utichl – pravděpodobně za zvukotěsnými dveřmi. Matilda ještě pár minut poslouchala supění, nadávky a tahání něčeho těžkého z místnosti a zase do ní. Kolečka skřípěla na betonové podlaze a loudavé mužské kroky nakonec také pohltilo ticho.