„Tvou úlohu nelze nijak ulehčit, Tildo. Cestovatelé budou přicházet a usilovat ti o život, dokud v tom Systému nezabráním. A já pro to udělám, co bude v mých možnostech. Odboj sílí, TechBionic se brzy octne v hledáčku těch, kteří ještě zcela nepodlehli manipulaci."
V opuštěném servisním traktu dobíhal video vzkaz Matildy Coleové–Woodové, za svobodna Grayové, svému mladšímu já. Poloprázdnou místností rezonovaly pokyny, které bylo třeba beze zbytku dodržet, aby časoprostorové kontinuum zůstalo zachováno. To, co si předchozí klony odnášely do svého života přímo od svých předchůdkyň se muselo předat i poslednímu článku řetězce. Klonu, který o své vzpomínky přišel.
Na zemi se válel spoutaný Derek a bezvědomí mu prozatím ulehčovalo existenci. Vedle něj chládlo tělo Lisy, ženského objektu zastaveného jedinou vypálenou kulkou.
Mladý muž se zlomeným nosem se opíral o široký okraji nádrže a držel si pochroumaná žebra. Pozoroval dvě ženy, které od sebe dělilo bez mála půl století. Ženy se stejnou bojovností v srdci.
„Teď si asi připadáš hloupá a ztracená ve světě, který je cizí, ale ne nepřátelský. Nemohla jsem ti do vínku dát nic z mých nabytých znalostí. Ke všemu budeš muset najít svou cestu. Ale máš můj intelekt... A my naději."
Konec :-)
~~~~~~
Jsme na konci Matildina příběhu, ale na začátku její další cesty. Doufám, že jsem jí nezůstala nic dlužná. Dostala jsem ji ze zrůdné laboratoře TechBionicu, dala jí odpovědi, budoucnost a snad jí i chlapa, který by se mezi dnešními muži určitě vyskytl. Teď je otázka, zda něco nedlužím vám, moji čtenáři :-) Jestli ano, napište si o to :-D :-D
Děkuju za přečtení a snad se potkáme u dalšího příběhu.
Em.
ČTEŠ
Štěp
Science FictionOteklá víčka pokrytá zaschlými slzami - jediný znak objektů určených pro mozkové štěpy. Bylo by jednodušší spát, přijít o vzpomínky, o svou osobnost, o budoucnost a nevědět o tom. Proč jsem se právě já musela probudit doprostřed labyrintu zářivě bíl...
