Štěp

6/ Amanda

Matilda Grayová... to jméno přestávalo dávat smysl. Zírala na bledý pohublý obličej v odrazu zkrvaveného střepu. Nepoznávala svou tvář. Modré duhovky podlité krví, rozkousané rty, nahrubo ostříhané hnědé vlasy. A co hůř? Při pohledu na silonkami spoutanou blondýnu s drahými francouzskými kalhotkami místo roubíku už nerozuměla ani svým činům. Ano, všechny dosavadní kroky byly naprosto logické, taktické a účelné, ale nepatřily k ní.

Co se to se mnou děje? Takto se přece nechovám!

Úporně sevřela víčka ve snaze najít úlevu od pulzujícího bodání ve spáncích. Něco horkého se rozlévalo uvnitř mozku, až z toho zaléhaly uši. „Učení, musí se to udělat do prázdna, protože saháme až do hloubky instinktů." Hlas obtloustlého zřízence se znovu rozezněl na pozadí zmatených myšlenek.

Zvedla se z podlahy. Odhodlaně překročila lesklou kaluž vytékající z napůl otevřené kabinky. Kaluž barvy rudých dveří, které s takovým gustem zavřela. Barvy vyvolávající bouři v žaludku a nutkání zvracet. Už necítila strach, pochyby, ani vyčerpání. Ovládla ji mnohem děsivější emoce – zloba. Nikoliv ta prudká a vášnivá touha po pomstě, ale její zákeřná sestra – chladná a vypočítavá vendeta.

Široce rozkročená odhodlaně stanula nad svou kořistí.

Uslzená laborantka sedící v rohu pod umyvadlem se ještě více rozklepala. Přes krajky napěchované v ústech se jí podařilo vydolovat tlumený vyděšený výkřik. V tu chvíli už zakrvácená pěst neúprosně svírala trs světlých vlasů a improvizované ostří se demonstrativně zařízlo do bělostného hrdla.

„Až vyndám ty nóbl spoďáry, budeš držet hubu, jasný?"

Vykulené oči zamrkaly na souhlas a po lících se rozeběhly nové potůčky slz.

„Mám jen pár otázek. Když se dozvím, co potřebuju, nebudu mít důvod obsadit další hajzlík," kývla k zasychající lepkavé hmotě pod jednou z toalet. Na reakci své zajatkyně už nečekala. Vyškubla bílé prádélko nasáklé slinami a znovu přitlačila střep na tepnu.

„Jméno a zařazení."

„Cože?" přidušeně vypískla laborantka.

Matilda pevněji sevřela vlasy plné lepivého tužidla a škubla s nimi. „Tady se ptám jen já. Takže ti to zopakuju ještě jednou a naposled: Tvoje jméno?"

„Amanda... Amanda Parkerová. Dělám v přípravně. Chystám pro objekty mozkové štěpy."

„Co to znamená?"

„Každému připravím učící program dle potřeb jeho budoucího použití."

„Rozveď to. Mluv, Amando. Je to přece tvoje práce, která tě musí ohromně bavit. Rozkládat lidem mozek na sračky."

Blondýna se v další vlně hrůzy rozkašlala a mezi vzlyky vypustila i pár slov. "Ty... ty jsi objekt? To není možné."

Matilda pustila vlasy, zacpala rukou rudě nalíčené rty a řízla do obnaženého stehna.

„Jak už jsem řekla, tady se ptám jenom já!" zasyčela do tlumeného bolestného výkřiku. „Co jsi mi namíchala v tom učícím programu? Proč mi tak třeští hlava? A proč se chovám jako... jako... " hlas se jí zlomil. Upoutala ji kapka krve vpíjející se do nažehlené bílé halenky. Zkousla ret a s výdechem povolila sevření.

Zajatkyně nevěřícně vzhlédla ke své věznitelce a ihned vycítila chvíli slabosti. „Odsud se nedostaneš." Přerývaný dech nešel zcela uklidnit, přesto mluvila dál. „Nejen, že všechny vstupy i okolí budovy jsou přísně střežené, ale tvůj vlastní mozek tě brzy zradí."

Matilda si unaveně setřela studený pot z čela. „Pokračuj."

„Tvoje mysl je napadena učícím virem, který prostupuje z podvědomí do vědomého chování. Probudila ses po druhé fázi? Chápu, že jsi zmatená, ale během několika minut se všechno spraví, a ty se dobrovolně vzdáš." Slečna Parkerová se snažila tvářit skoro přátelsky. Očividně hrála o čas. "Nemá to cenu. Zavedu tě k lékaři. Vyšetří tě, zjistí, kde se stala chyba a -"

„Vystřelí mi mozek z hlavy. To už jsem viděla!" odsekla jí Matilda.

„Jak jsi to mohla vidět?" Naděje na zvrat situace se z Amandiných očí začínala lehce vytrácet.

„Já se totiž probudila o dost dřív...."

„Tomu nerozumím!"

„To ani nemusíš. Jen jedno ti řeknu – dokud mám ještě mozek v hlavě a dokud si pamatuju své jméno, nehodlám se za žádnou cenu vzdávat."

„Jméno? Ale tvá osobnost měla být vymazána." Hlas, který se v jednu chvíli zdál skoro sebejistý, se opět roztřásl.

„Jistě, vymazat a šoupnout do skladiště mezi ostatní živé mrtvoly. A teď se zvedej. Najdeme si lepší místo pro konverzaci. Kde máš kancelář?"