Štěp

27/ Heslo

Zvuky úderů a Loganovo naříkání se pro Matildu staly už po pár minutách naprosto nesnesitelné. Jen díky Instinktu nezačala o jeho život prosit. Její slabost by jistě znamenala smrt pro oba, ale sledovat krev stékající po bílých kachličkách zvládala jen s maximálním sebezapřením.

Už po pár ranách bylo nad slunce jasné, že Logan neví nic, co by Matildinu verzi zpochybnilo. Bezesporu se jednalo jen o test. Nikdo ve skutečnosti nestál o Loganovo "hrdinství". Matilda byla tou, kterou podrobili zkoušce, a jeho nářek a prosby se staly jen pomyslným lakmusovým papírkem.

Situace se nevyvíjela dobře. „Načíst čip!" Alespoň tak zněl poslední rozkaz hromotluka, který ženský objekt, pojmenovaný Lisa, ihned uposlechl. Hnědovláska s copem zmizela ve dveřích univerzitní čističky vod a zamířila někam do hlubin kampusu, prošpikovaného výzkumnými pracovišti. Matilda se musela sklonit před taktikou nepřátel. Volba základny v suterénu servisního traktu, místa na dosah nejnovějším technologiím roku 2023, nemohla být lepší a pro ni děsivější.

„Už jsem vám všechno řekl." Loganův nářek vytrhl Matildu ze soustředěných úvah. „Našel jsem ji ráno v parku. Hledala sestru, Matildu Grayovou. Víc toho nevím," dodal a rozkašlal se. Mimoděk vyplivnutý chuchvalec krve ulpěl na ruce mladšího muže držícího zajatce pod krkem. Mladík znechuceně stisk povolil a nechal zbité spoutané tělo klesnout na podlahu.

„Kde je tak dlouho? Do skladu to trvá jen pět minut," prohodil mezitím, co si v nádrži na vodu chtěl opláchnout umazané hřbety dlaní a předloktí. S pohledem dovnitř si to rozmyslel.

„Máme čas, Dereku. Chtěl jsem, aby vyzvedla ještě nějaké vybavení z kanceláří. Čip může obsahovat nové pokyny," odpověděl hromotluk v polokošili s ledovým klidem, aniž by spustil z Matildy oči. Pořád se držela, ač se jí zvedal žaludek.

Kapičky potu stékající po páteři se vpíjely do darované halenky v místech, kde pouta krutě svírala zápěstí. Prsty ji brněly, ale díky Loganově nezkušenosti a podvědomému zatnutí pěstí měla oběh v rukou omezený jen částečně. Přesto se ze sevření stahovací pásky vymanit nedokázala, a i kdyby se jí to náhodou podařilo, neměla by proti dvěma zabijákům valnou šanci na úspěch. Navíc se stále intenzivněji ozývalo zranění na levé ruce a mezi prsty jí protékala mazlavá tekutina.

Velitel skupiny, kterého ostatní oslovovali Mark, ledabyle prohledával kabelku, kterou u Matildy našli. Nůž jí přirozeně zabavili ihned poté, co ji Logan spoutal. Kromě kartiček, které po zběžném prohlédnutí odložil na parapet úzkého okna, jej zaujala baterka. Vyzkoušel, zda funguje, a proud světla spokojeně namířil na schouleného Logana. Ten se instinktivně odvrátil a otřel si krvácející nos do hřbetu dlaně.

„Možná bych té tvé historce i věřil," zamyslel se obr a posvítil dívce do obličeje. Stála bez hnutí uprostřed prostorné místnosti – dost blízko na to, aby detailně viděla utrpení svého společníka, a příliš daleko, aby s tím mohla cokoliv udělat. „Ale ta podoba je opravdu zarážející. Projekt klonů není povolen. Proč by chtělo ústředí někoho nahrazovat? Je to nestandardní."

„Nejsem klon," odpověděla Matilda pevným hlasem, nebo se o to alespoň snažila. Trpce si uvědomila, že je to poprvé, co slovo klon vyslovila. „Vybrali mě na základě přirozené podobnosti s cílem. Vzhledem k tomu, že je cíl opakovaně nahrazován klony, je taktické vyčkat, až mě kontaktují další, a pak je –"

Matildu přerušilo vrzavé otevření dveří. Úlevu, že získá čas na domyšlení celé odpovědi, náhle vystřídal čirý děs. Lisa se vrátila a nesla plochou krabici, která připomínala některé ze starých strojů používaných v TechBionicu, spolu s hromadou kabelů a dalším zařízením podobným Loganovu mobilu. Oni opravdu načtou čip!

„Tvůj čip!" varoval ji klon Breve.

Baterka zaprotestovala a světlo zhaslo. Mark nejspíš usoudil, že mizerné zářivky osvětlující prostorný suterén přece jen jeho potřebám dostačují a bez náznaku jakékoliv emoce baterku mrštil po Loganovi. Ten další zásah do hlavy nečekal. Schoulil se ještě více k ledové zdi a v puse si pokousaným jazykem přepočítával zuby.

Nechápal, co po něm chtěli. Všechno jim dobrovolně vybalil už na ulici, když ho vlekli se zbraní mezi žebry zpět do kampusu. A už vůbec nerozuměl slovům tmavovlásky, kterou ještě před hodinou chtěl požádat o telefon. Nepoznával ji. Strohost, chladnost, vypočítavost. Kdyby na sobě neměla Dianinu halenku, přísahal by, že ta mrtvá ponechaná svému osudu je víc onou dívkou, jež tak ochotně pomáhal. Strávil s ní celý den, zbavil ji poldů, pomohl ošetřit zranění, našel sestru a ona neměla ani tolik slušnosti, aby se mu představila. Neprojevila jedinou známku lítosti. V jejím pohledu nenašel ani náznak snahy ty šílené lidi zastavit. Dostat značkovou baterkou ze stupidní reklamy, byla poslední kapka. Na obyčejného chlapa příliš mnoho trpkého zklamání.

Jenže teď se pozornost děsivé trojice zaměřila na ni. Logan bez hnutí sledoval, jak ji oba muži pevně uchopili a žena jí přidržela mobil u pravého ramene. S potvrzovacím pípnutí se automaticky vypsaly tři řádky na jinak černé obrazovce otevřeného notebooku.

„Rok určení 2023, žádné taktické úkoly," oznámila stroze Lisa a pohlédla na velitele.

„Myslel jsem si to," přecedil přes zuby Mark a pohrdavě si Matildu změřil. „Co jsi, ksakru, zač?"

„Situace se nám dost změnila, nezdá se vám?" Derek v kožené bundě sevřel dívčí vlasy a pohlédl na tvář zkřivenou vzdorem.

„Je tam ještě jeden soubor," analyzovala žena nahlas. „Vstup je chráněn heslem."

„Prolom ho!" rozkázal Mark, aniž by přestal upřeně hypnotizovat Matildino sevřené hrdlo.

„Předpokládám větší časovou náročnost. Hrozí, že se přístup zablokuje. Musela bych čip připojit fyzicky."

„To nebude třeba." Derek smýknul ženským tělem směrem k vodní nádrži.

Silná ruka ji uchopila za temeno a v momentě byla celá její hlava ponořená do páchnoucí břečky. Nestihla se ani pořádně nadechnout. Rychle jí docházel kyslík a plíce toužily se opět naplnit životadárným vzduchem. Topila se.

Objekt zvaný Derek jí zvedl spoutaná zápěstí vysoko nad hlavu, aby se příliš necukala. Bránila se nadechnutí, bolest v ramenou krátila čas, který byla schopná vydržet bez vzduchu. Voda hučela v uších, srdce bušilo. Vůle už jen stěží ovládala základní reflexy. Otevřela ústa a vypustila z nich poslední bublinky. Nadechla se přesně ve chvíli, kdy ji ruka trýznitele vytáhla ven. Kašlala, dusila se, zvracela by, kdyby bylo co.

„Chceme to heslo."

Na odpověď nečekal. Matildina hlava opět zmizela pod hladinou.

~~~~~~~

Po dopsání této části jsem se nemohla od příběhu odtrhnout. Prostě nedokážu své hrdiny dostat do průseru a nechat je v tom samotné. No jo, Matilda to chtěla uhrát, ale padouši mívají většinou navrch :-) Pokud jste zvědaví, jak se situace vyvine, čtěte dál a nenechte se zdržovat :-)

Em.