Štěp

11/ Kapsle

Jakmile se zdál vzduch čistý, Matilda opustila sevření kovové roury a vysoukala své pohublé tělo na ledovou podlahu. Nedokázala si pomoci, ale chvíli jen odevzdaně ležela a koukala vzhůru. S obezřetností se vyhýbala pohledu do oslňujících ledek usazených na stěnách jen pár centimetrů nad úrovní podlahy. Díky zábradlí a vysokému stropu se musela nacházet na ochozu. Ze shora na ni shlíželo několik žlutě natřených ramen jeřábu a Matilda se děsila toho, co najde pod ním.

Pochybnosti, že tohle nemůže být přece jen náhoda, narůstaly do obludných rozměrů, živené neúprosným nutkáním vydat se dolů. Stejně neměla na výběr. Čím hlouběji se do bludiště laboratoří nořila, tím chřadla i naděje na únik mimo jeho zdi.

Konečně se postavila a nahlédla přes ochoz. Nalevo nad sebou tušila prosklený velín, jehož fólií potažená kabina odrážela duhové obrazce. Přímo před sebou, pod hákem největšího jeřábu, spatřila bílý oválný objekt. Dost velký, aby v sobě uzavřel člověka. Kapsle!

Kryt zůstal otevřený a uvnitř leželo tělo. Matilda obezřetně sešla na nižší úroveň a nejistým krokem zamířila do jejího středu. Stopy po kolečkách vydřené v podlaze křižovaly celou halu až do technického zázemí odděleného jen pruhy gumové zástěny. Obsluha tudy musela protlačit už mnoho schránek podobných velkému bílému vejci visícímu uprostřed. Obrovská dvorana, která se teď kolem tyčila, brala dech. Matilda nezaváhala a směřovala svůj zájem čistě k ležícímu objektu.

Ihned rozpoznala, že má před sebou dívku. Z obličeje neviděla nic, protože jej kryla zvláštní maska s dýchací trubicí. Zahalenou tvář rámovaly tmavé oškubané vlasy, velmi podobné tomu, co z dlouhých kadeří zbylo Matildě. Tu však nejvíce zaujalo podivné oblečení, které našla pod aluminiovou fólii kryjící nehybné tělo. Doposud se s něčím takovým nesetkala. Modré kalhoty měly zvláštně hrubý materiál a struktura trička se s hladkými umělými svršky, které vylovila z Amandiny sportovní tašky, nedala vůbec srovnávat.

Chvíli jen zírala a odhodlávala se pohlédnout pravdě do tváře. Naklonila se nad tmavou masku a zkoumala, zda je nějak přichycená. Když v tom ji domněle spící objekt uchopil za zápěstí. Bože, ta holka je vzhůru! Matilda vyjekla a chtěla ruku vytrhnout, čímž nevědomky pomohla oživlé mrtvole se posadit. Děsivá škraboška sklouzla z obličeje a ledově chladné oči si narušitelku tázavě prohlížely.

„Jsem připravená na transfer," oznámil něžný hlas tolik kontrastující se suchým technickým sdělením.

„Kdo jsi?" vykoktala Matilda a zacouvala několik kroků.

„215–2023" zahlásil objekt číslo, ale ihned pokračoval: „Krycí jméno Zoe Moorová." Její sdělnost Matildu překvapila. Neznámá dívka ji musela považovat za obsluhu.

„Jaké je tvé poslání?" zkoušela zjistit víc, když si trpce uvědomila, že nad horečným uvažováním opět přebírá kontrolu něco uvnitř. Žilami se rozlil ledový klid. Podivně neznámá jistota napovídala, že si s ženou poradí.

„Můj program je řízen ústředím. Nemám dovoleno o něm s kýmkoliv hovořit," konstatovala suše.

Před uzavřeným a prudce osvětleným vstupem pro personál se mihlo několik stínů. Už přicházejí! Matilda si v návalu paniky přeměřila prostor a hledala místo, kam se ukrýt. Za dveřmi se kupily postavy. Naštěstí ji díky šeru nemohly vidět, zato ona měla dokonalý přehled o smějících se tvářích za sklem. Zřejmě se dohadovali, kdo použije skener sítnice, protože to rozhodně nebyla moc příjemná procedura.

V tom jí pohled utkvěl na bílé schránce a víčka se zachvěla rozhodnutím, které právě učinila. „Posílá mě doktor Brownfield. Tvůj transfer je odložen. Vystup z kapsle," poručila stroze.

Neznámá dívka si přísně přeměřila Matildiny černou krví pokryté svršky. „Ty nepatříš k personálu. Poplach!" vykřikla s překvapivou intenzitou. Uprchlici nezbylo než zasáhnout. Skočila po objektu, ale ten se nehodlal nechat umlčet. Srazil Matildu stranou a ta bolestně přistála žebry na okraji kapsle. Než se stihla narovnat, schytala kopanec kolenem do ledvin a pevné paže stiskly bledý krk. Stočila hlavu stranou, aby si chránila dýchací trubici a zaútočila objektu na oči. V nastalém zmatku však minula a hrábla do prázdna.

Najednou věděla přesně, co dívka udělá, a to znamenalo zlomek vteřiny k dobru. Z nevýhodné pozice vedla jen jedna cesta. Matilda sebou praštila vší silou na znak a vyrazila neznámé dech. Možná, že objekty bezprostředně nereagovaly na bolest, ale nemožnost dýchat by každého velmi rychle přivedla k rozumu. Jak se dalo předpokládat, stisk lehce povolil a Matilda se rychlou pákou vyprostila ze sevření. Zarazila volný loket do dívčina žaludku a vzniklý moment překvapení rozhodně hodlala využít.

U dveří se ozvalo povědomé zapípání a veřeje se rozestoupily. Smějící se skupina příchozích nevěnovala kapsli sebemenší pozornost a vydala se po mírně stoupajícím ochozu k prosklenému velínu. Jen jeden z mužů se letmo ohlédl, ale nic znepokojivého nespatřil. Z jeho pozice do schránky neviděl, a už vůbec nemohl tušit, že za mohutným oválem leží dvě těla – dívka se zlomeným vazem a Matilda.