Štěp

21/ Druhá

„Omdlela?"

„Ne, usnula." Dave bez většího zájmu o dívčin celkový stav obvazoval předloktí a kontroloval hodiny. Na Loganův tázavý pohled, který díky soustředění spíše vytušil, než uviděl, nevzrušeně odpověděl: „Dal jsem jí ty nejsilnější opiáty, co mám. Bude pár hodin spát. Očividně to potřebovala. A já každopádně taky. Zítra sice službu nemám, ale už jsem si něco naplánoval."

„Díky, Dave. Ověřím, co potřebuju, a –"

„Ty bys měl hlavně zavolat poldy," přerušil ho černoch a začal balit svou zdravotnickou tašku, kterou pro všechny případy míval doma. Občas se mu stávalo, že ho z nemocnice volali k případu uprostřed noci a spoléhat se na výbavu uvnitř erárního vozu se mu už několikrát nevyplatilo. „Řekneš, že tě donutila. Nás oba. Vezmou ji na urgenci a nasadí pořádná antibiotika. Mám tady jen běžný arzenál prášků na dětské angíny a zápaly plic. Když nechce jehlu..."

Logan věděl, že mu přítel radí dobře. Ale sám se vnitřně nedokázal ztotožnit s představou, že spící tmavovlásku udá. Pošlape její důvěru, poruší slib daný v Billově vytuněném vraku, který je sotva před hodinou vezl zadními uličkami před Davův apartmán. Uvědomoval si, že k tomu bude muset dřív nebo později dojít. Zavolat policii však znamenalo zdiskreditovat sám sebe. Zákony byly jedna věc, ale až se rozkřikne, že je práskač, policejní slouha, zrádce. Nikdo z jeho svěřenců mu už neuvěří a v Centru to bude moct zabalit. Nakonec vyklidí i ten malý domek v Roxbury, protože okolní ulice se pro něj stanou o dost nebezpečnější než pro kohokoliv jiného.

„Mrknu na net a rozhodnu se," odpověděl nakonec a s napětím čekal, zda to Dave pochopí.

Ten jen kývl směrem k dívce zhroucené na stole. „Horečka klesá, nebude to tak vážné. Hodíme ji na pohovku. Až se vzbudí, zavoláš nebo vypadnete. Jinak to oznámím sám, je to jasné? Teď si půjdu lehnout a ty za ni ručíš," pomyslně zapíchl masivní ukazovák do Loganova hrudníku.

„Díky, máš to u mě, kámo."

„Jo, vole, to teda mám."

*********

Pozdní odpoledne se opřelo do oken. Těžké závěsy nepropouštěly téměř žádné sluneční paprsky, a ovzduší v útulně zařízeném pokoji houstlo. Alespoň Loganovi to tak připadalo. Slané kapky stékající po páteři toho byly nezvratným důkazem. Otázkou zůstávalo, zda se tak potil kvůli počasí nebo prachobyčejnou nervozitou.

Zatímco bezejmenná cizinka neklidně spala, on měl čas přemýšlet a nyní byl připraven vyjednávat. Pozoroval dívku pomalu srkající čínskou polévku, kterou objevil v Davově ledničce spolu se zbytkem pizzy. Něco by objednal, ale neměl čím zaplatit. Jeho mobil skončil na dně barelu s dešťovkou za zašívárnou chlapeckého gangu. Navíc by ho poslíček mohl poznat. Loganovy fotografie a hrubý popis neznámé útočnice opravdu kolovaly po sítích – v tom si Dave nevymýšlel.

Pizza ležela netknutá na stole a Logan si musel přiznat, že po asistenci u „operace" vlastně nemá hlad. Tolik krve v životě neviděl a doposud netušil, že s tím může mít takový problém. Při té čerstvé vzpomínce by nejradši vyvětral, pustil dovnitř trochu více kyslíku a uklidnil vzdouvající se žaludek, ale rozpálený Boston by mu nenabídl nic než jen horkovzdušnou pec.

„Zkus ještě trochu sníst," reagoval Logan na Matildinu snahu odložit rozjedenou misku, „a pak si vezmi tohle," hodil jejím směrem napůl prázdnou lékovku s podlouhlými pilulkami.

Matilda nemluvila. Zaprvé jí vůbec nebylo do řeči, chtěla být sama se svými myšlenkami. A zadruhé měla co dělat, aby vůbec něco udržela v žaludku. Mozkové štěpy a cestování časem asi zažívání moc neprospívají. Prášky přijala s pozvednutým obočím a lehce odmítavým výrazem.

„Jsou to antibiotika, to snad znáš, ne?" povzdechl si její společník a opřel se na rozvrzané židli. „Dave řekl, že si máš dát dvě každých šest hodin. Teda pokud nechceš, aby se ta infekce ještě víc rozjela."

Matilda místo odpovědi pohlédla na krví nasáklý obvaz. Kam se to vlastně dostala? Padesát let a zdravotnictví očividně prodělalo doslova raketový vývoj. Od středověkého mučení s jehlou a nití k laserovému šití, které ránu zacelilo a zhojilo téměř okamžitě. V ruce jí pulzovala krutá bolest a po zákroku v ní uspokojivě neudržela ani onu misku s divně nahnědlou tekutinou.

Logan ji ještě chvíli nechal bloumat pohledem po dřevěných policích s basketbalovými trofejemi a skromnou sbírkou elpíček, než vytáhl svůj trumf: „Našel jsem ji."

Věnovala mu nechápavý pohled.

„Našel jsem tu holku – Matildu Grayovou."

Matilda na sebe málem převrhla téměř vystydlý oběd, když Instinkt zavelel chytit drzouna pod krkem a získat odpovědi po dobrém či po zlém. Naštěstí zavčasu převzala kontrolu a jen zasyčela: „Lžeš!" Nemohla to být pravda. Copak ten člověk umí někoho najít? Na tom slavném Kompasu či jak se to jmenovalo? Vždyť Systém ještě nebyl ani sestaven? Ještě dobrých 20 let nebude. „Spletl ses. Takových holek existují desítky," chlácholila sama sebe.

„Matilda Grayová, narozená 25. 9. 1994 ve Vídni. Dvacet osm let, pes, bratr, svobodná. Mám pokračovat?"

Matildě zatrnulo. Datum narození sedělo, věk taky. A bratr? Úplná ztráta vzpomínek na něj ji trápila snad ze všeho nejvíc. „Jak se jmenuje bratr?" zajíkla se.

Logan zakroutil hlavou. Přišla jeho chvíle: „Nemáš s čím obchodovat, milá zlatá. Mobil jsi zničila, přitom stačilo vytáhnout simku. Neumíš řídit auto, v životě jsi nejedla čokoládovou tyčinku a z ruky jsme ti vytáhli jehlu, jakou Dave za celou svou praxi na pohotovosti neviděl. Chci odpovědi," naklonil se na židli dopředu a lokty opřel o kolena, „a chci je hned."

~~~~~~~~~~~

Tak co myslíte? Kápne Matilda božskou a zasvětí Logana do svého života? Nebo se z toho zvládne vykroutit. Co byste dělali vy na jejím místě?

Jsem zvědavá na názory :-)

Em.