Štěp

7/ Tma

Digitálky promítané na stěnu ukazovaly 1:05. Kancelář bez oken jen stěží dávala tušit, zda je den či noc. Když by si měla Matilda tipnout, vsadila by na hodinu po půlnoci.

Na brzké ráno odkazovalo přece jen více indicií. Chodby byly prázdné a po cestě obě ženy nikoho nepotkaly. Dokonce se prozatím zdálo, že i mrtvola Amandiny kolegyně zůstávala neobjevena. Laboratoře TechBionicu bez pochyby disponují režimem tichého poplachu, který by se rozezněl v ukořistěném interkomu. I ten – až na pár rutinních služebních hlášení – mlčel.

„Takže jsme dvě úrovně pod zemí. A říkáš, že schodiště končí za recepcí?" Uprchlice pilně studovala evakuační plán, který sice názorně rozkresloval tvary jednotlivých místností, ale byl platný pouze pro druhé patro.

Souhlasné zahuhňání muselo jako odpověď stačit, protože rukojmí usazené na otočném kancelářském křesílku mělo pusu opět zacpanou improvizovaným roubíkem.

Cesta na povrch se Matildě zdála být snadná. Alespoň k recepci by se mohla dostat bez větších problémů. V bílých legínách a modrém tričku, které spolu s tretry obsahovala Amandina sportovní taška, už mohla alespoň vykročit na chodbu. Čelenkou částečně zakryje oškubané vlasy a zbytek zahalí do čistého bílého pláště. Zkusí použít zabavenou přístupovou kartu, ale sama moc dobře věděla, že biometriku neošálí.

Nebyl čas akci příliš promýšlet. Musí improvizovat.

Matilda si hlasitě vydechla a opět promnula pulzující spánky. Vzala by si cokoliv, cokoliv od bolesti.

„Nemáš něco na tu hlavu?" pohlédla tázavě k zajatkyni.

Amanda se o odpověď ani nepokusila, jen stočila zrak k hodinám.

„Moc času mi nedáváš, co?"

Odpověď nabízela jen výrazně nalíčená sklopená víčka. Gesto vypovídající o trapnosti celé situace. Laborantka se živému vědomému objektu prostě nedokázala podívat do očí.

Matilda ani nic jiného nečekala. Prudce vysunula hluboký šuplík pracovního stolu a prohrábla jeho nesourodý obsah. Kromě kancelářských potřeb a hromady líčidel nahmatala plechovou krabičku s nápisem „Raptor". Vítězoslavně se usmála.

„A copak to tady vidím. Mám dojem, že tyhle povzbuzováky už jsou nějaký ten pátek zakázané." Zachrastila tabletkami a hned si hodila dvě pod jazyk. „Ty se nezdáš, Amando," zašklebila se. Odporná chemická chuť se rozlila v ústech následovaná perlivým pocitem umrtvujícím jazyk. Třeštění hlavy ani otékající loket to nezachrání, ale koňská dávka kofeinu a dalších dryáků alespoň potlačí dotírající únavu.

Až to zabere, vyrazím, odhodlávala se k závěrečné akci, když budu dost rychlá...

Tma. Nohy se samovolně podlomily a Matilda při pádu tak tak temenem minula desku stolu. Na zemi se schoulila do klubíčka. Držela si čelo a v bolestné grimase otevírala ústa, aby uvolnila tlak. Měla chuť křičet, ale ani to pořádně nešlo. Náhlá vlna horka rozřezávala mozek na kousíčky. Alespoň tak to Matilda v tu chvíli cítila. Současně nabývala přesvědčení, že jí tlakem oči vypadnou z důlků. Už si je chtěla sama zatlačit do hlavy, když sevření pomyslného svěráku náhle povolilo.

Rozhlédla se a vše bylo jako dřív. Snad jen na hodinách naskočilo o pár minut navíc. Dívčí bledé tváře se opět zalily samovolně tekoucími slzami a unesená laborantka získala v obličeji ještě zelenější výraz.

„Pořád jsem tady, neboj," rozdýchávala Matilda právě prodělaný záchvat. Namáhavě se zvedla z podlahy a otočila si Amandu čelem k sobě. „Možná nestihnu utéct. Možná mě ten tvůj virus dostane dřív než dávka ze samopalu na výstupní kontrole. Ano, i s tím rizikem počítám. Ale než se stanu rozloženým odpadem v septiku, chci vědět, co se tady sakra děje."