Štěp

16/ Ztracená

Matilda seděla na lehátku v útrobách sanitky a mobilizovala síly. Třes těla už dostala pod kontrolu, zrak se pročistil a svaly s narůstajícím teplem začaly vykazovat nebývalý příval energie. Takticky vyčká, než naplánuje další kroky. Než začne jednat.

Naprosto nechápala, kde se to vlastně ocitla. Nejdříve ta neregulovaně bující zeleň a nyní podivné vozidlo až po strop napěchované obstarožně působícími přístroji. Vzduch smrděl něčím nasládlým a snad by i pocítila hlad, kdyby jí žaludek neplaval na vodě. Navíc se jí pořád někdo vyptával na jméno. Nerozuměla tomu. Proč nesejmou čip?

Nenápadně sledovala hubeňoura v bílém, jak něco vybaluje ze zatavených sáčků. Nechala ho přistoupit dost blízko, aby mohla hledat dorozumívací zařízení. Interkom v uchu však nenašla, což ji zklamalo. Zato ten druhý, v podivně hrubém triku, neustále kontroloval věc  připomínající elektronickou peněženku, ale bez holografického obrazu. Místo toho upřeně zíral na displej a palcem neustále přejížděl po obrazovce. Připadalo jí divné, zastaralé něčeho se přímo dotýkat.

Najednou koutkem oka zahlédla odlesk kovu. Jehla! Cokoli, jen ne jehla! Panika ji opět strhla, krevní tlak vystřelil do závratných výšin a veškerou strategii přehlušily primitivní pudy. Zatímco se zdravotník chystal pronést rutinní hlášku o „něčem, co přinese úlevu", Matilda bleskově uchopila mužovo zápěstí a rychlým, točivým pohybem mu vykroutila stříkačku z ruky.

„Co to...?" vyrazil ze sebe, když mu prudký kop na solar vzal dech a poslal ho obloukem ven z otevřených dveří sanitky. Mokrý asfalt mu uštědřil druhou ránu, a to mohl mluvit o štěstí, že v tu chvíli přestal útočnici zajímat. Matilda se bez váhání vymrštila směrem ke druhému muži. Nesmí mu dát příležitost zalarmovat ostatní. Sebere přístroj a zmizí, víc toho její dezorientovaná mysl naplánovat nestihla. Přesný skok ji katapultoval na nic netušícího mladíka a srazil ho k zemi.

Moment překvapení by byl téměř dokonalý, kdyby se na klikaté cestě neobjevily dvě černě oděné postavy, které se okamžitě rozeběhly k sanitce. Matilda měla ještě pořád v hlavě obraz zásahové jednotky prohledávající utajené laboratoře na šestce. Musí vypadnout a rychle. Jenže jak?

„Do háje! Zbláznila jste se?" vyhrkl sražený mladík, když se zvedal z prachu. V první chvíli ho více zajímal placatý přístroj, který mu vypadl z ruky, než stříkačka téměř zabodnutá v krku.

„Hni se, a roztrhnu ti krkavici," zasyčela dívka a schoulila se za jeho sportovní postavu, dost vysokou na to, aby ji i v kleku dokonale kryla. Ve stejném okamžiku se dvojice v černé výstroji zastavila a tasila zbraně. Poldové měli ideální vzdálenost na zásah a vzduchem burácely jasné instrukce. Matilda se však rozhodně neplánovala vzdát. Ne po tom, co prožila. Ne se štěpem, který z ní učinil dokonalou zbraň. Mezi rozkvetlými keři strážci zákona a jejich dvě namířené hlavně, v ulici zavalitá postava zdravotníka vracejícího se s mastným pytlíkem plným koblih, před ní hrůzou ztuhlý mladík, který si ještě pořádně neuvědomoval, co se vlastně děje, a za zády téměř prehistorické vozidlo.

******

„Pod mostem zaboč doprava!" Matilda udílela rozkazy, aniž by vůbec tušila, kam jedou. Sanitka poslušně změnila směr a její řidič se pokusil otřít zpocené čelo o rukáv trika, aniž by při tom pustil volant. Bránil mu v tom strach. Strach ze ženy s injekční stříkačkou, která mohla v příštím okamžiku skončit v jeho oku, což mu také dost výmluvně slíbila, když ho přinutila sednout za volant.

Podjeli dálniční přivaděč, který se rozezvučel sirénami policejních vozů a Matilda se ještě více zabořila do nevábně zapáchajícího sedadla spolujezdce. Pár vteřin úlevy věnovala úvaze, kam se to vlastně dostala. Všechno okolo jí připadalo známé a přesto cizí. Z paměti lovila střípky vzpomínek na svůj předchozí život, na svět, ve kterém vyrostla. S úžasem sledovala město o tolik špinavější, než jaká si dovedla vybavit. Oproti umazaným a pomalovaným zdem obloha doslova zářila modrým blankytem a její smysly zahlcovaly nejrůznější pachy a vůně, které doposud nepoznala. Stala se rybou vypuštěnou ze sterilního akvária.Tvorem, co poprvé zakusí volnost a divokost otevřeného moře.

„Sanitky určitě mají nějaký GPS lokalizátor, či jak se tomu říká." Přerušil úvahy její nový průvodce. Hlas zněl roztřeseně, ale jinak působil poměrně vyrovnaným dojmem. „Nejsem moc technický typ, ale asi by mi to dávalo logiku." Matilda sice vůbec netušila, co je to GPS, ale slovu lokalizátor rozuměla dokonale. Měl pravdu. To vozidlo musí někde odstavit. Nemělo autonomní řízení, a proto jí bylo k ničemu. Nechápala, jak se tyto věci ovládají a nebyl čas to zjišťovat. Bílo-rudě natřená dodávka navíc poutala nežádoucí pozornost.

„Podívej, nevím, o co ti jde, ale brzo nás najdou a nechtěl bych být ve tvé kůži. Potřebuješ prachy? Někam hodit? Utíkáš před zákonem? Drogy, sex, cokoliv? Mně je to jedno, ale na únosce se střílí bez výzvy a ty teď nejsi ničím jiným." Muž, který se jí před necelou půlhodinou představil jako Logan, sundal nohu z plynu, zatímco zabočil na užší cestu mezi opravnami aut a opuštěnými dvorky.

„Kdo ti řekl, že máš zastavit?" ucedila a vrazila muži stříkačku pod bradu. Zajíkl se, ale žvanit nepřestal. „Hele, jestli se chceš zbavit auta, nech ho tady. Rozejdem se a já nic řešit nebudu. Zdržím poldy a ty jdi svou cestou. Nic mi do toho není."

Sanitka zabrzdila na prázdném parkovišti opuštěné autolakovny. Z dálky znějící sirény neúprosně odpočítávaly vteřiny svobody. Matilda moc dobře věděla, že je ztracená. V džungli ulic neznámého světa, v přívalu technologií z doby dávno minulé, a hlavně ve své vlastní hlavě. Navíc si moc dobře uvědomovala, že mimo kabinu vozu ztratí nad svým rukojmím převahu. Těžko ho bude pacifikovat na ulici, jejíž možná nebezpečí nebyla v tuto chvíli schopná odhadnout a analyzovat.

Nastal čas naučit se v tom neznámém oceánu plavat! „Máš pravdu," rozhodnost v hlase ji samotnou překvapila. Rezignovaně vyhodila improvizovanou zbraň z okna a bez zaváhání vzala za kliku.