Štěp

13/ Cesta

Zůstaň klidná, sakra klidná. Nebojíš se. Nemůžeš si dovolit se bát! Ať už se stane cokoliv, zvládneš to! Navzdory všem modlitbám a zbožným přáním se třásla tak, že to snad muselo být i vidět. Jsi mrtvá. Pro všechny, které jsi znala, a kteří spojili cestu životem s tebou, jsi už dávno pryč. Minulostí. Prachem cest. Nezáleží na tom, že ty si je už nepamatuješ. Oni na tebe nezapomenou, chlácholila ji naděje. Nad tou poslední myšlenkou se však musela cynicky pousmát. Nezapomenou, pokud se řízením osudu nedostanou na dvojku.

Tmavá maska neskýtala moc dobrý výhled. Přes drobné průzory sledovala ruce techniků chystající zařízení k aktivaci. Chtělo se jí říct „ke startu", ale do vesmíru dozajista neletěla. Děsila se momentu, kdy jí začnou připojovat výživu či jiné svinstvo a odhalí zraněné předloktí s rozlévající se modřinou od zaražené jehly. Střelí ji do spánku přímo v kapsli? Nebo budou zodpovědnými zaměstnanci a vytáhnou ji nejdříve ven, aby šetřili peníze daňových poplatníků.

Přes všechny obavy a lehký třas schovaný pod lesklou fólií si jí nikdo přespříliš nevšímal. Měla štěstí, že se barvou vlasů shodovala s původním objektem. Nikdo se neobtěžoval cokoliv dalšího kontrolovat a oba servisáci se očividně zaměřovali na technické nastavení kapsle. Nad sebou zahlédla digitální odpočet a své číslo. Ne číslo dívky, která obývala pohodlné, avšak těsné lůžko před ní. Údaje se očividně synchronizovaly s identifikačním čipem, který musela mít někde v pravé paži.

„Číslo?" kývl na ni rutinně starší muž.

Matilda napodobila strojovou řeč nyní již mrtvé dívky „329 – 2023."

Spokojeně zamručel v odpověď, protože nahlášený kód odpovídal stavu palubního počítače.

„Připravena?"

„Připravena na transfer," zopakovala větu tak nevzrušeně, jak jen to šlo.

„Spouštíme," prohodil tlouštík do praskajícího interkomu a obezřetně ustoupil.

Kapsle se začala zavírat. Ve stejnou chvíli ji rameno jeřábu pomalu zvedalo nad zem. Matilda už neviděla vůbec nic a bušení ve spáncích dokonale přehlušilo i těch několik vzrušených hlasů znějících z hlubiny pod ní. Poslední, co proniklo hermeticky se uzavírajícím víkem, byl řev sirény.

„Pět. Čtyři." oznámil do nervy drásajícího kvílení ledově klidný ženský hlas.

Zatímco dívka uvězněná v bílé schráně už vlivem uspávacího plynu ztrácela vědomí, mladší z mužů něco divoce gestikuloval směrem k velínu. Starší z nich jej při tom vláčel za paži pryč z bezprostřední blízkosti kapsle.

„Tři. Dva." Odpočet již nešlo zastavit i přes poplach způsobený nálezem mrtvoly v zadním traktu.

„Jedna." Nezbývalo než okamžitě vyklidit plochu.

„Aktivace."