Štěp

28/ Pravda

„Proč jim neřekneš pravdu?" Logan s obavami v očích sledoval neznámou ženu, jak si připravuje kabely na servisním stolku.

Matilda se stále dávila, ale už dýchala o poznání lépe. Hrdlo se jí sevřelo natolik, že ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Když ji vytáhli, měla co dělat, aby si nevykašlala plíce. To objekty moc dobře věděly, a proto ji nechali ležet na podlaze vedle nádrže a šly najít hadici, aby ze sebe smyly zbytky zahnívající vody.

„Co je na tvé minulosti tak důležitého, že se na ni pořád ptají? To jim nemůžeš říct, kdo jsi, kdo tě poslal?" naléhal Logan s hrůznou vidinou dalšího mučení. „Chceš, aby nás zabili? Utýrali k smrti? Řekni jim, co chtějí slyšet."

„Nemůžu..." v jejím podání snad nešlo ani o slovo, spíše o zachrčení.

„Jak nemůžeš? Musíš!" Logan se přes naražená žebra a domlácené ledviny snažil doplazit blíž. Ale vyčerpání a bolest ho po chvíli udolaly. Opět lehl na podlahu a měl pocit, že mu zrak nezaostří dál než na onu odhozenou baterku.

„Nemůžu," vydechla Matilda a oči jí zalily slzy zoufalství, „protože to nevím!"

„Výborně! Zemřeme tu." Ani netušil, kde ten sarkasmus v sobě vzal.

„Jsem klon, Logane." Trpkost poznání vlastního původu snad předčila jen zrůdnost blížící se smrti.

„Klon? To jako z nějakého filmu?" stočil hlavu tak, aby jí viděl do tváře.

„Vymazali mi paměť, implantovali mozkový štěp, tak jako jim," kývla směrem k Lise.

„Paráda, je skvělé zjistit, že jsem celou dobu pomáhal někomu z cvokhausu," zavřel oči a doufal, že se probudí. Nikdo ji neunesl, utekla z blázince, kde ji nejspíš drželi pod sedativy. Jak byl naivní! Celou dobu si hrál na zachránce, detektiva, průvodce.

„Jsem z budoucnosti Logane," povzdechla si a snažila se co nejvíc dýchat spoutaným pažím navzdory. „V mé realitě je rok 2070."

„Jasně, dál si vymýšlej. Mě už je pravda ukradená." Zlý sen se ho nechtěl pustit. Ti tři šílenci určitě patří mezi nějaké sadistické vrahy ze stejného ústavu.

„Nikdy jsem ti nelhala, Logane. Všechno, co o sobě vím, víš taky. Já jsem Matilda Grayová."

Logan mlčel a začínal přemýšlet, kolik je vlastně hodin. Zda nejdelší den jeho života, bude i tím posledním.

„Až dnes jsem zjistila, že nejsem jediná," hlas se jí chvěl. „Už vím, kam patřím. A to jen díky tobě." Jejich pohledy se na okamžik setkaly, aby byly opět rozděleny zvukem těžkých kroků. Matilda polkla a nechala si přes oči přeběhnout podivný stín. Stejný, jako Logan spatřil u těch druhých. V tu chvíli mu došlo, že se v ní spletl.

Derek napochodoval do místnosti typickým vojenským krokem a bez jediného slova vylil zajatkyni na hlavu kýbl čisté ledové vody. Opět ji zachvátila panika, že se topí, ale to už ji Mark zvedl z podlahy.

„Máš poslední příležitost nám říct to heslo," nepřirozeně se usmál a v ruce se mu zaleskl nůž.

******

Matildiny modré oči zmizely z dohledu a v Loganovi se něco zlomilo. Možná byl sám blázen, možná si jen namlouval nesmysly, nebo ho udolala poslední hrůzná hodina, ale její osud mu nemohl být lhostejný. Nikdy nepotkal podobnou ženu. Zapálenou a zvláštně ledově chladnou, sebevědomou a přitom ztracenou. Nestěžovala si, nehrála na city, o nic nežebrala, ani o svůj život. Děsila ho a fascinovala zároveň. Když si řekl o její telefon, musel si přiznat, že nevtipkoval. Někde uvnitř se s ní prostě chtěl znovu setkat.

Jenže teď ji dvě gorily téměř bezvládnou dotáhly ke stolu. Matilda se nechala nést. Jakákoli vůle se vzepřít byla vyčerpána v uplynulých minutách a její Instinkt kalkuloval s blízkým koncem. Nohy v teniskách šoupaly po vykachlíkované podlaze, než ji usadili za stůl. Pohled na kabely a chirurgické nástroje jí vzal poslední naději.

„Nechte ji být!" křikl Logan směrem ke stolu a tentokrát nelitoval, že na sebe upoutal nežádoucí pozornost. „Copak v sobě nemáte ani špetku lidskosti?"

Derek se pobaveně ohlédl, ale měl jinou práci. Propletl ruku s Matildinou levou paží, zatímco pravým předloktím ji dusil. Bez váhání užil chvat, ze kterého se nemohla jen tak osvobodit i kdyby jí na to zbývaly fyzické síly.

„Oni ji nemohou mít," hlesla Matilda z přiškrceného hrdla. „Jsou to objekty. Prosté nástroje vyrobené v TechBionicu."

Mark se zarazil a naznačil Derekovi, ať ji nechá mluvit: „Objekty? Mluví z tebe nedostatek kyslíku. My sloužíme Systému, který zaručuje bezpečí a prosperitu všem bez rozdílu. Jsme strážci pořádku. A tady ta Grayová a jí podobný odpad z odbojových smeček se snaží jen urvat moc pro sebe, narušovat integritu a ohrožovat životy řádných občanů."

„Také jste patřili k odboji," pohlédla veliteli do tváře. „Nemůžete si to však pamatovat. Zajali vás, vymazali paměť, nahráli novou osobnost. Pro vaše nejbližší jste mrtví." Netušila, proč se vůbec snaží něco vysvětlovat. Nové loajální osobnosti ve vyprázdněných tělech nikdy naslouchat nebudou.

„Vědět, co tě čeká, taky bych se z toho chtěl vykroutit," zakřenil se Derek. „Tak dáš nám to heslo?" Znovu sevřel dívčí tělo v tvrdém ochromujícím objetí.

Mark vteřinu počkal a pak rozřízl improvizovaná pouta. Matilda se chtěla osvobodit, ale se silou dvoumetrového velitele soupeřit nemohla. Uchopil bledou paži jako do svěráku a praštil s ní o stůl. Čepel se zaleskla v blikavém světle zářivek a drtivou silou dopadla na Matildinu dlaň. S chirurgickou přesností prošla skrz a přišpendlila dívčí ruku ke dřevěné desce stolu.

Vězenkyně vykřikla bolestí a šokem. Derek si situaci začínal očividně užívat. Jakou osobnost namíchali právě jemu?

„Běžte od ní, vy dva zkurvysyni!" zařval Logan vzteky, a i přes zranění se začal zvedat.

„Vyřiď ho," kývnul Mark jeho směrem a obrátil se na Lisu procházející přinesené kabely.

Mladší objekt pustil svou oběť. „Teď už nám neutečeš," zašeptal milenecky k dívce popadající dech. Téměř ho neslyšela. Agónie jí naprosto otupovala smysly a jen Loganovy nadávky ji držely při vědomí. Teď si nemůže dovolit omdlít!

Derek vzal Markovu zbraň a odjistil ji. Pomalým pravidelným krokem se vydal k Loganovi. I přes značnou emoční vyprázdněnost objektů, se očividně bavil.

Mít rád svou práci, problesklo Loganovi hlavou těsně předtím, než si uvědomil, co se ten bastard chystá udělat. Chtěl se zvednout. Jenže s pouty na rukou to nezvládl dost rychle. A přesto, že měl paže před tělem, byly mu dobré tak akorát k tomu, aby zbrzdily pád ve chvíli, kdy jej Derek nakopnul kolenem do břicha. Rána pažbou do zátylku dílo korunovala a Loganovi se celá hrůzná scéna zamlžila do krvavého oparu.

„Nechte ho žít!" vyjekla Matilda a rezignovaně zašeptala. „Dám vám to heslo."

~~~~~~~

Matilda konečně kápla božskou :-) Je to brzo? Pozdě? A co Loganova reakce?  Jak se vám líbila? :-D