NAVZDORY ČASU

Část 3

Daniel vykulil oči a zmateně se podíval po pokoji. Isabel byla pryč. Kdyby se na ni právě nedíval, nikdy by neuvěřil, že se něco takového může stát. Zdědil po otci vědecké sklony a uvažování, a na nadpřirozené, ani jiné síly nevěřil. Na rozdíl od Isabel, která byla celá matka a babička. I když si to nechtěla přiznat. Nakoukl pod postel, do skříně a na balkon a pak se vyřítil ze dveří.

 „Alberte, kde je babička?" Vydechl Daniel, když pod shodami narazil na jejich starého majordoma.

 „V salónku, pane Daniely. Stalo se něco?"

 „Isabela zmizela, Alberte!" Majordomus stiskl rty a zadíval se na něj pochybovačně a značně skepticky. Znal ho od plínek, a na jeho vtípky už byl zvyklí.

 „Kdyby vám bylo deset, pane Daniely. Že si nedáte pokoj." Zamračil se. 

„Nedělám si prdel! Idabela je fuč! Zmizela, jako pára nad hrncem!" Vykřikl a rozeběhl se do salónku.

 „Jo, jo!" mávl Albert rukou, „To už znám. To už tady bylo tolikrát, že vám už na špek neskočím." Zabručel.

 Daniel vběhl do pokoje, kde pod starodávnou lampičkou, seděla Olívie Morganová, a cosi si četla. Zřejmě ji ani chování jejího vnuka nijak nepřekvapilo, když jen zvedla hlavu a pak klidně pokračovala v četbě.

 „Isabela je fuč!" Vydechl zadýchaně.

 „Asi bude na zahradě. Ráda se před spaním prochází." Řekla Olívie, aniž by k němu vzhlédla.

 „Ty mi nerozumíš, babi. Díval jsem se na ni, jako teď na tebe a říkám ti, že zmizela." Zamračil se Daniel a složil ruce na prsou.

 „Takže uvěřila? Něco si přála?" Zvedla konečně hlavu a pomalu odložila brýle na stolek. Daniel povytáhl obočí, ohromen její reakcí.

 „Chceš říct, že ty se ani nedivíš?!" pohodil naštvaně rukama „No jasně, že mě to vůbec překvapuje! To ten zatracenej náhrdelník?!" 

 „Přála si něco? Jen se divím, že přišla tak brzy na to zaklínadlo." 

„Na jaké zaklínadlo, kruci?! Nechceš mi vážně tvrdit, že tomu blábolu s tím náhrdelníkem, věříš?" když k němu babička vzhlédla, a viděl její výraz, povzdechl si, „Že mě to vůbec překvapuje, kruci!" Svěsil zničeně ramena a sesunul se do křesla proti ní. 

„Tak co si přála?"

 „No já nevím..., jen jsme tak žertovali a popichovali se. Vždyť to znáš..." zabručel. 

„Jo, to znám. Tak co, chlapče?"

 „Chlapa. Přála si urostlýho horala a..." znovu se na babičku zamračil, „To je blbost!" 

„Nic jiného neřekla?" 

„A já vážně nevím," prohrábl si zničeně vlasy, „Jen jsme blbli. Řekla..., království, za pořádnýho chlapa. To je mé přání..., myslím..." 

„No..., nečekala jsem, že to bude tak brzy. Ale..., co tu děláš ty?"

 „Jak jako, co tu dělám já?!" zpražil babičku varovným pohledem, „Nechceš říct, že jsem měl snad zmizet s ní?!" 

„No..., předpokládala jsem to. Ale to se vystříbří, chlapče. Ty tomu nevěříš, proto, asi. Ale Isabel je chytrá, i když zřejmě nemá ani tušení, co se stalo a jakým způsobem, přijde na to. Pak stačí, aby si něco přála..."

 „No super!" vykřikl Daniel naštvaně a vyskočil z křesla, „Nemůžu za to, že má matka, i babička věří na blbosti! Tak kde Isabel kruci je?!"

 „To nevím, chlapče. Nevím, jen bys měl začít věřit na to, že se lze přenášet v čase."