NAVZDORY ČASU

Část 72

O pár měsíců později nastal čas, aby se Robert s Laurou vrátili zpět. Olívie ovšem projevila přání zůstat. Dle jejích slov, by si na stará kolena ještě ráda užila radosti ze svých pravnoučat. 

A tak dvojčata měla hned dvě chůvy, Amélii, která byla blahem bez sebe, že pomalu začíná dohánět kuchařku Bertu a Olívii. A Isabel s Danielem přání své babičky přivítali s radostí. Zvláště, když Miura zjistila, že je také v očekávání. Ale Rasten taktéž nezahálel. Svá slova, že touží mít alespoň šest dětí, myslel zcela vážně. A jen co nastal příhodný čas, začal také pracovat na dalších. 

Od narození dvojčat uběhli tři měsíce a měsíc od chvíle, kdy se Robert s Laurou vrátili domů. Rasten po čas Isabelina šestinedělí, se jí ani nedotkl. Jen si jí každý den večer přivinul do náručí a usnul. Ale Isabel každý večer moc dobře cítila jeho touhu, jak ji tlačí do zad.

 Pár dní před koncem šestinedělí, odjel Rasten s muži na několikadenní pravidelnou objížďku jeho panství. A když se za několik dní vrátili, s touhou objal svou ženu a vášnivě ji políbil. Pak ji beze slova popadl, přehodil si ji přes rameno a odnesl do ložnice. Muži jeho jednání samozřejmě odměnili bujarým pokřikem a udělali totéž. 

Isabel byla šťastná. Milovala svého statného horala a jeho touha a vášeň, kterou ji neustále projevoval, se jí líbila. Někdy to i vypadalo, že by ji nejraději nepustil z postele.

 Dodržel i svou povinnost, a poctivě a pravidelně pokaždé když jeho žena dostala své dny, aplikoval jí onu ďáblovu věc. Byla to záležitost, u které ho Isabel prostě musela nechat, protože jeho hrdost by byla její lží pošramocená. Isabel si ale zvykla a pokaždé se musela hodně držet, aby se nerozesmála, když Rasten brblal nad údělem mužů, trpících touhou a vzrušením.

 A ještě úsměvnější ovšem bylo, že tím trpěli téměř všichni muži na hradě. Až na Daniela ovšem, ten se svojí vinou před Miurou prořekl, a tak o tuto povinnost přišel. I když právě on, by ji velmi rád vykonával. Jenže právě za to, že Miura neřekne Rastenovy pravdu, byla toho ušetřena.

 Rasten poctivě pracoval na dalším potomkovi a Isabel musela na jeho přání, pravidelně absolvovat těhotenský test. Už ji ani nevadilo, že Rasten bedlivě hlídá, aby se poslušně vyčůrala do připravených nádob se zrním. 

Zvykla už si i na to, že když provedla něco, co se Rastenovy nelíbilo, že ji častoval svým zachmuřeným pohledem. Nikdy ji nedokázal nijak potrestat, ale v mračení se, byl dokonalý mistr. 

Jenže i tuto jeho část, Isabel zbožňovala. Vlastně jí připadal tak roztomilí, když se na ni zlobil. Nikdy by na ni nevztáhl jediný prst, a trestal jí tedy vždy svým nezájmem. I když nezájem to nebyl. Prostě s ní nemluvil, a jeho nálady vždy odnášeli jen jeho muži. Večer si ji stejně majetnicky přivinul do náručí, jen se s ní jako natruc nemiloval, ale bylo jisté, že trpí spíše on. To se nedalo popřít, ani necítit. Zkrátka po své ženě toužil kdykoliv a kdekoliv. Následkem jeho trucovitosti, ovšem trpělo jeho tělo a také jemu muži, kteří se každý den pak modlili, aby tichá domácnost jejich náčelníka skončila.

 Rasten zakázal i Isabel používat onen ďáblův náhrdelník. Dovolil ji to jen tehdy, když potřebovala něco, co se ve středověku nenacházelo, jako třeba dámské hygienické potřeby. Ovšem jen za jeho souhlasu a v jeho přítomnosti. 

A tak jednou, když Isabel jeho zákaz porušila, nastalo další období tiché domácnosti.