NAVZDORY ČASU

Část 39

„Můj bože, takovou dokonalost, jsem ještě neviděl." Zamumlal Rasten, když se nad Isabel sklonil a svými prsty i ústy, téměř uctíval její tělo, „Nemáš jedinou chybu. Jakoby se ti i všechny nemoci vyhnuly, včetně neštovic."

 Isabel zaryla nehty do matrace a zalapala po dechu. Horkost úst na její kůži, a jeho vlhký jazyk, který zkoumal celé její tělo, ji rozechvíval až ke konečkům prstů na nohou. 

„Zdravotnictví u nás, je hodně vyspělé..."dostala ze sebe ztěžka, mezi jednotlivými výdechy, „a na neštovice jsme očkovaní." Vydechla, a vlastně se divila tomu, že je schopna rozumně uvažovat. Však se ji dotýkal s takovou něhou a tak mistrně, že přestávala myslet. Bylo až k nevíře, jak tak statný muž, dokáže být tak něžný. Jakoby se bál, aby ji svým mohutným tělem nerozmačkal. Líbal ji pomalu a náruživě, od hlavy až po prsty na nohou, ve snaze snad ochutnat každičký kousek jejího těla.

 Isabel měla pocit, že se pod jeho rukama musí roztříštit snad na milión kousků. Sotva popadala dech, a to si ji ještě nevzal. Křečovitě svírala prostěradlo, a z hrdla se jí dostávaly hlasité zvuky, o kterých vůbec nevěděla, že je schopna je vyloudit. Chvíli zvrátila s výkřikem hlavu, pak zas s lapajícím dechem se dívala na jeho počínání. Vzrušovalo ji, jak se s ní mazlí a jak vzrušený přitom je. 

Jeho touha byla evidentní. Nedokázal ji skrýt a ani se o to nesnažil. Ztěžka oddychoval, celý se třásl a jeho oči planuly jako dva uhlíky. A jeho kopí...,bože, nikdy by si nepomyslela, že i mužský penis, může se jí zdát dokonalý. Ještě nikdy neviděla žádný na živo, ale pár jich už spatřila. Ale jak se zdálo, tento horal zkrátka byl veliký všude. Její horal. 

„Ach můj bože, Rastene!" Vykřikla, když jeho jazyk přejel po jejím přirození. Automaticky roztáhla nohy ještě více, aby mu to usnadnila, což se setkalo s jeho úsměvem a spokojeným zabručením, „Ach, ach..., to je..., úžasné..." vyrážela ze sebe, dívajíc se na něj, „Můj bože nepřestávej!" Křičela a dívala se, jak jeho jazyk krouží mezi jejíma nohama. 

„Ani za nic na světě," vydechl mezi její nohy, „chutnáš božsky. Mám pocit, že se tě nikdy nenabažím! Nějak takhle jsem si představoval, že budeš chutnat. Ještě nikdy jsem žádnou ženu..., takto neochutnal..." Lapal po dechu a líbal ji, jako zběsilý. Říkal pravdu. Měl již mnoho žen. Jako každý muž, tak i on, navštěvoval pravidelně lehké ženy ve městě. Jenže přeci jen, mu nepřišli tak čisté, aby jim toužil provádět něco takového. 

Jenže od chvíle, kdy spatřil Isabel, si právě to představoval. Představoval si, jak voní a jak chutná. A jaké to bude, až jeho kopí dobije její klín. A nyní ji měl pod sebou a nemohl se jí nabažit. Připadal si, jako kdyby najednou přišel o rozum. Nedokázal zabránit třesu svého těla, ani poručit svému dechu. Líbal ji, hladil, mazlil se s ní a lízal, jako zběsilý. A snad nekonečně dlouho, a kdyby se mu neroztřásla pod rukama v návalu orgasmu, lízal by ji dál. Snad klidně celou noc, napadlo ho. 

„Jsi..., jsi připravená na mé kopí..." vyrážel ze sebe zadýchaně, když zvedl hlavu od jejího klína, „Teď si vezmu tvé panenství, má paní."