NAVZDORY ČASU

Část 32

Isabel se zastavila nedaleko od místa, kde Rasten se svými muži cvičili v boji. Ještě stále ji však po zádech přecházel mráz, když se na ně dívala. 

Se zalíbením sledovala svého budoucího muže a musela uznat, že byl prostě dokonalý. Tak silný a mocný. Téměř nahlas zasténala, když se zaměřila na jeho statné a svalnaté tělo. I kilt, který ji zprvu přišel dosti netradiční, se jí zalíbil. A to víc, než by si kdy myslela. Slušel mu tolik, že z něj nedokázala spustit zrak. Už jen představa, že je pod ním nahý, ji přiváděla představy, kterých si nikdy nemyslela, že bude schopna.

 Ano, tito muži byli muži s velkým M. Ne, jako ty z její doby, kde ji ani jeden, který ji kdy nadbíhal, nemohl imponovat. Nemohli se totiž nikdy rovnat jemu. Jistě, v tvrdé době, rodili se tvrdí muži. A ona právě takového milovala.

 I právě proto, jaký byl. S ním se cítila být opravdu ženou. Křehkou a milovanou. Líbila se jí jeho majetnickost a žárlivost. Jeho síla, i nadvláda, kterou nad ní měl. 

Nebyla totiž hloupá a přeci jen měla šest set let náskok. Zdejší dívky byli naivní a mnohdy hloupoučké a ačkoliv i ona byla nezkušená panna, bylo ji jasné, že i když ho jako žena musela poslouchat na slovo a byla mu zcela podřízena a vlastně jeho majetkem, nikdy by se k ní tak nechoval. 

Jeho láska k ní a neskonalá náruživost, vášeň a jeho opravdovost, činila ho vlastně otrokem sobě samému. Byl otrokem své lásky, vášně a touhy k ní, protože pro tyto muže, byla láska jediné, za co stálo za to žít.

 Přijmula fakt, že by se měla více snažit a Rastena svést. Nechtěla přijít v nemilost jeho mužů, a tak se rozhodla zahodit stud a hrdost a bojovat. Věděla, že Rasten se tak lehce nedá, ale může ho pozlobit. Však se jí ta jeho žárlivost líbala víc, než by si chtěla přiznat. 

Zastavila se na druhém konci jejich bojiště, několik metrů od místa, kde se nacházeli jejich venkovní lázně. Všiml si jí, a už z dáli, se na ni zamračil. Stále se zlobil, ale přišel ji spíše roztomilý ve své zlobě. Srdce se jí rozbušilo, když zasunul meč do pochvy na svých zádech a vykročil k ní.

 „Můj pane," usmála se na něj, když se zastavil krok před ní, „Ještě se na mě zlobíte?" Zavrněla a jemně se dotkla jeho hrudi. Jen tak jakoby náhodou, ale zprudka vydechl a zamračil se ještě více. 

„Jistě! Nelíbí se mi představa, že by má žena jen pomyslela na to, že by chtěla vlastnit nějaké kopí. Byť neživé!" Zavrčel rozzlobeně.

 „Mýlíte se, můj pane. Netoužím po jiném kopí, než po tom vašem." Přejela prsty po jeho hrudi, a pak se k němu přitiskla tak, že musela zvednout hlavu, aby mu viděla do obličeje. 

Postavila se na špičky a lehce ho políbila na rty. Nečekal to. Chvíli na ni zíral jak na zjevení, a snad se i nadechoval k tomu, aby ji ještě jednou vyčinil, když ho ale políbila znovu, přivinul si ji se zaklením do náruče. Polibek ji vrátil tak horlivě a hladově, až se jí podlomila kolena. Pak se odtáhl a znovu na ni vrhl zamračený pohled.

 „Snad pro jednou učiním výjimku," vydechl ztěžka, „Ale příště..., vás má paní potrestám." 

„Ach ano," usmála se, tisknouc se k němu, „Nedám vám už příležitost, ale jak se trestají zlobivé ženy?"

 „Jak?! Právě tak, jako neposlušné děti. Výpraskem, má paní."

 „Tu příležitost mít nebudete." usmála se a ještě jednou ho políbila. Měla však co dělat, aby se ubránila smíchu. Evidentně ji nevěřil a stále se na ni kabonil. Moc dobře totiž věděla, že první příležitost k tomu mu dá, už za chvíli.