NAVZDORY ČASU

Část 47

Isabel s Miurou už nějakou dobu pomáhali Amélii okopávat její oblíbenou bylinkovou zahrádku, ale neustále se u toho smály a švitořily. Nejprve ale vyprovodily muže, kteří odjížděli na lov. A k velkému překvapení, trval Rasten na tom, aby jel tentokrát i Daniel. 

I když sám Daniel tvrdil, že platnější bude zde, u své práce, a že stejně netrefí ani vrata od stodoly, neměl na vybranou. Ale Amélii bylo jasné, proč to Rasten udělal. Zjistil, že Daniel porušil jeho příkaz celibátu, a že Miura už není nevinná.

 A slovo náčelníka, byl zákon. V jiných klanech by Daniel jistě přinejmenším o svou chloubu přišel, kdyby ne rovnou o hlavu, ale Rasten vždy vládl trochu jinak, než bylo zvykem. A bylo také jisté, že měl Daniela rád. Jen prostě musel učinit nějaký krok, aby mu dal najevo, kde je jeho místo a kdo je tu pánem. 

Proto ho nejprve donutil trénovat s nimi boj s mečem, i když přikázal Vernonovy s Garettem, aby k němu nikoho jiného nepouštěli, a aby na něj dávali pozor. A nyní ho vzal dokonce i na lov. Muži ale měli Daniela rádi, a i když brblal, smáli se jeho výlevům. 

Každý z mužů, musel ulovit alespoň jedno zvíře, a Rasten věděl, že toho Daniel není schopen. Ale také věděl, že se zase najde nějaký z mužů, který uloví zvíře za něj. Spíš byl zvědav, kdo to bude tentokrát. Naposledy to byl Vernon, ale Rasten dělal, že o ničem neví. 

Bylo také jisté, že i přijmul fakt, že se stane Miuřiným mužem. I když nebyl válečník a meč neuměl vzít do ruky, a ani luk, ovládal jiné věci. Tak jak slíbil, dokázal z jeho hradu učinit pohodlnější místo pro život. 

Když pár dní před tím, se přímo na chodbě jeho hradu ze zdi spustila voda, všichni byli u vytržení. Daniel dokázal svést vodu ze studny až k hradu a přinutit ji téct ze zdi. Ženy už tak nemuseli absolvovat dlouhé, několikadenní cesty s vědry ke studni, ale napustit si ji až na hradě. Ušetřil jim tolik práce, že ho všechny ženy do jediné, téměř nosily na rukou. A ne jen oni, ale i všichni sluhové, kteří se starali o téměř každodenní koupel pánů hradu a nošení vody do kádí. A vypadalo to, že Daniel splní i svůj druhý slib, svést veškeré odpady a výkaly z podhradí pod zem a zabránit tak nechtěnému odéru. 

„Takhle..." naznačila Isabel rukama jakýsi rozměr a obě dvě, i s Miurou, se rozesmály. Pak totéž udělala Miura a smích vypukl nanovo. 

„A neměla jsi strach, že se do tebe nevejde?" Vydechla Miura, „Já poprvé ano, ale Daniel je tak pozorný a citlivý..." zašeptala zamilovaně. 

„Tak u nás se o tom hodně mluví a učí, tak neměla..." pokrčila Isabel rameny, „Ale když se Rasten svlékl..., páni! Myslím, že by mu ani největší velikost našich prezervativů nestačila." Dívčí smích se znovu rozlehl v zahradách. 

„Tak děvčata pozor!" zahudrovala Amélie naoko, „Místo bylin, trháte plevel. Vůbec se nesoustředíte. Raději běžte, a já to již dodělám. Jistě si toho ještě máte hodně co říci, než se muži vrátí."

 „Ach děkujeme Amélie," usmála se Isabel a vlepila ji pusu na tvář, „Chtěla jsem se ještě vykoupat a oholit si nohy a tak..., než se Rasten vrátí," chytla Miuru za ruku, „Vykoupeme se spolu, co říkáš?"

 „Oholit si nohy?" vykulila Miura oči, ale to už ji Isabel táhla za sebou k hradu. „No jasně a upravíme si to tam dole..., to budou muži koukat."