NAVZDORY ČASU

Část 25

„Omlouvám se, ale já..." vydechl Rasten, když položil Isabelu na postel, „Ještě nikdy jsem to nedělal, ale budu se snažit, aby to pro tebe nebylo nepříjemné."

Isabela se už nadechovala k odporu, když ale pohlédla do jeho tváře, jen vypustila přebytečný vzduch z plic. Díval se na ni rozpačitě a nejistě. Tento mocný válečník a silný muž, se náhle cítil bezradně, a ona pocítila tak mocný příval citů, až ji to překvapilo. 

„Pochopil jsem to, Isabel," pokračoval roztřeseným hlasem, „Odevzdáváš se do mích rukou. Je to projev náklonnosti? Náznak toho, že smím doufat? Tam u vás, tím dává žena muži najevo, že on je ten, kterého si vybrala, aby o ni celý život pečoval a staral se o ni?" Isabel polkla a najednou mu snad ani nechtěla odporovat. Pochopil to po svém, samozřejmě. 

V těchto dobách, byla žena muži zcela podřízena. Muž svou ženu chránil a pečoval o ni, a ona byla jeho majetkem. Pochopil to prostě tak, že mu dává svolení k tomu, aby o ni usiloval, protože už její srdce patří jemu. Její srdce, i její tělo. 

V těchto dobách, bylo na ženě nejcennější její panenství. A její plodnost. Každý rytíř musel zplodit dědice, a měsíční krvácení, brali tehdy jako důkaz její plodnosti. Chápal tedy, že mu tímto dává najevo své city a zároveň důkaz toho, že je schopna porodit mu dědice. 

„Ano, smíš doufat." To bylo jediné, co dokázala říci. Když se na něj totiž tak dívala, pochopila, že se zamilovala. Bláznivě milovala svého statného horala, a byla si tím zatraceně jistá.

 „Má paní." Vydechl a pak se sklonil k jejím ústům. Něžně ji políbil, a pak se ji podíval do obličeje, „Tedy se ti smím dvořit?"

 „Smíš, můj pane." Zašeptala, i když by byla nejraději, kdyby si ji vzal a hned. Pohladil ji po tváři a vztyčil se nad ní. 

„Kdyby to bylo nepříjemné..." dostal ze sebe ztěžka, když si klekal vedle ní. Jednou nohou klečel na posteli a jednou stál na podlaze. Pak vsunul ruku pod její noční košili a dvěma prsty umně rozevřel její pysky. Stále se přitom však díval do její tváře. Ani košili neodhrnul, jak se snažil, aby jí to nebylo nepříjemné. Pak pomalým pohybem vsunul tampón na své místo. Zůstal ale tak. S rukou položenou na jejím přirození, zprudka oddychoval a díval se jí do očí.

 „O..., omlouvám se, ale...," zašeptal, sotva popadaje dech, „Ještě nejsem tak zběhlý, a budu se muset podívat..., jestli je vše v pořádku..., pro..., provázek a..."

 Isabel jen přikývla, a když se sehnul a odhrnul košili, zprudka vydechla. Měla co dělat, aby se na něj nevrhla. Dokonce ji napadlo, jestli nebude první žena na světě, která bude mít při aplikaci tampónu orgasmus. Když se posadil vedle ní, sotva popadal dech.

 „Je to..., je to chytře vymyšleno," dostal ze sebe, „Má to zřejmě po dobu ženina krvácení, udržet muže v neustálém vzrušení a podrobuje ho to zkoušce. Zkoušce vytrvalosti a..." prohrábl si vlasy a několikrát se zhluboka nadechl. Pak se na ni téměř provinile podíval, „Toužím po tobě, Isabel. A mé tělo, je vystaveno velké zkoušce houževnatosti. Mám pocit, že zešílím, než skončí doba povinného dvoření. Vaši muži jsou zřejmě o dost odolnější, protože mám pocit, že mé tělo vybuchne už nyní."