NAVZDORY ČASU

Část 51

Isabel si oblékla jedny z nejkrásnějších šatů, které ji Rasten nechal ušít. Ale teprve když si je oblékla, uvědomila si, že zdejší móda byla k ženám hodně štědrá. A vlastně i k mužům, protože vyzdvihovala ženské přednosti.

 Byly světle zelené bary, které ještě více zvýraznily Isabelinu krásu pleti. Velice hluboký a kulatý výstřih odhaloval její poprsí tak, že se sama kolikrát raději přesvědčila, zda je stále vše na svém místě. Pod prsy se zavazovaly na stuhu a volně splývali kolem jejího těla až ke kotníkům. Pod nimi dle zvyku, byla samozřejmě nahá. 

Dlouhé černé vlasy ji splývali až do pasu a na hlavu si nasadila zlatou čelenku, vykládanou drahými kameny, kterou ji Rasten daroval za její panenství. Bývalo zde totiž zvykem, že dívka za své panenství dostala od svého vyvoleného nějaký dar. Rasten byl zřejmě velice štědrý, protože ona věc, musela být nesmírně drahá. A rozhodla se přijít bosá. Věděla, že při tanci, až se bude nakrucovat a poskakovat s vykasanou sukní, bude vypadat ještě erotičtěji. 

Večeře probíhala samozřejmě jako obvykle. Všichni se bavili, jen Rasten byl jako na trní. Seděla sice vedle něho, a prakticky ji nespustil z dohledu, ale nemluvil s ní. Jen se na ni stále mračil, a vypadalo to, že s tím jen tak přestat nehodlá. A tak když začaly hudci vyhrávat a počala zábava a tanec, nenechala se Isabel Miurou dlouho pobízet.

 Dnešní večer byl sice obyčejný, a žádné tance lásky ženy pro své muže netančily, ale přesto se každý muž kochal jejich krásou. Muži seděli a jako vždy popíjely a bavili se, a ženy tančily a smály se. Měli dnešní noci dovoleno zůstat, což nebývalo pravidlem. Jen muži zde, jak Isabel zjistila, se mohli bavit dlouho do noci, a na ženě bylo čekat na ně v jejich loži. Takže vlastně pokaždé, když ženy dostaly příležitost, snažily se ji náležitě využít.

 Rasten seděl na svém místě v čele stolu, s nohama ledabyle rozhozenýma a sledoval zábavu kolem. Hlavně tedy svou nastávající. Vlastně z ní nedokázal spustit oči od chvíle, kdy vstoupila do místnosti. Její krása, mu zas a znova vyrážela dech. Připadala mu jako růže mezi trním.

 I nyní, když ji viděl tančit mezi ženami, byla nepřehlédnutelná. Sledoval ji, a pokaždé, když její pohled k němu zabloudil, nasadil naštvaný výraz. Však přeci naštvaný byl. Byl rozzlobený, a jen tak ho to jistě nepřejde. 

Přeci když vstoupil před třemi dny do svého pokoje a zjistil, že opět porušila jeho zákaz, měl chuť ji nařezat. Jak moc mu svrběla dlaň, tomu by snad nikdy nevěřil, ale musel se krotit. Když ji totiž viděl v tom průhledném prádle..., tak krásnou a zranitelnou. Tak křehkou, něžnou, okouzlující a krčící se v tom hříšném oděvu, dostal strach, že by jí snad i jeho pouhé plácnutí po jejím krásném zadečku mohlo ublížit. 

Jeho rána přeci dokázala skolit statného muže jako nic, a tak když se na ni díval, prostě ji nedokázal vyplatit. Našel ale jiný způsob, jak ji dát najevo svůj hněv, mlčení. Rozhodl se ji trestat svým nezájmem, ale někdy měl pocit, že snad trestá jen sebe. 

Její místo bylo v jeho posteli od chvíle, kdy si ji vzal. Nehledě na to, že ještě nebyla jeho právoplatnou manželkou, to už byla pouhá formalita. A tak ji každou noc přivinul do své náruče, ale do rána trpěl jako zvíře. Její hebké a měkké tělo a její vůně, ho tak dráždily, že po ní toužil víc a více. Už tři dny se prakticky ani nevyspal, protože jeho kopí, jakoby mělo svůj vlastní rozum.

 „Jak dlouho ještě hodláš svou ženu trestat?" Zeptal se opatrně Vernon. Pro všechny bez výjimky, byla Isabel náčelníkova žena od chvíle, kdy přinesl dolů důkaz jejího panenství. 

„Ještě jsem se nerozhodl." Zavrčel mrzutě Rasten, dívajíc se na ni, jak se hříšně kroutí do rytmu hudby. 

„A jsi si jist, že způsob, který sis vybral, je ten správný?!" Povytáhl Vernon obočí a pohodil hlavou k jeho kiltu. Bylo totiž zcela patrné, že kopí v jeho rozkroku, si myslí své, „Není zdravé, aby muž zadržoval své semeno, a muži se začínají obávat, abys nezačal zas vyvádět jako minule a nechtěl jsi z nich zase servat kůži."

 „Jsem si jist!" hodil na něj naštvaný pohled, „Jak potrestám svou ženu, je moje věc! Krom toho..., cožpak ji můžu nařezat?"

 „A proč by ne, kruci? Jde přeci o to, aby pro příště věděla, kde je její místo. Ženy musí poslouchat své muže..., a ty sám víš, že žádný z nich..." pohodil rukou do místnosti, „by svou ženu opravdu nezbil. Jde jen o vyjádření nadřazenosti."