NAVZDORY ČASU

Část 7

Když Isabel seskočila ze stolu, ocitla právě tváří v tvář jednomu z těch mužů. Bezděky polkla a vytřeštila oči. Byl z nich největší a nejstatnější, a evidentně se na ni také nejvíce mračil. 

Chvíli zůstala zírat na jeho mohutnou a vypracovanou hruď, protože se právě nacházela v jejím zorném poli. Sahala mu totiž někam po ramena, a když na něj chtěla pohlédnout, musela zvednout hlavu. Nikdy neviděla muže, s tak vypracovanou muskulaturou. Ramena měl široká, ruce jako tlapy medvěda a jeho tělo bylo protkáno prstenci vypracovaných svalů.

 Byl do půl těla nahý, a přes jeho mohutnou hruď měl jen přepásán kožený popruh, ze kterého na jeho zádech vysel veliký meč. Měl vysoké, kožené boty na přezky a kilt. Její oči se rozšířily úžasem. Jak si všimla, všichni měli na sobě kilt, tradiční oděv skotských horalů. 

Odvážila se zvednout hlavu a setkala se s nejmodřejším pohledem, jaký kdy viděla. Jeho oči byli blankytně modré, a nyní se na ni dívali téměř s údivem. I jeho vlasy měli zvláštní barvu. Byli světle hnědé, s rudými odlesky. Na tváři měl několikadenní strniště a mračil se na ni, jako bouřkový mrak. Musela si ale přiznat, že hezčího muže ještě nikdy nepotkala.

 Isabel polkla. Už ji to bylo jasné, byli to herci, najatí jejím bratrem. Jiné vysvětlení nepřicházelo v úvahu. Ale vypadali jako praví horalové, to musela uznat. Tentokrát si Daniel dal záležet na věrohodnosti.

 „Co je to sakra za stvoření?" Řekl muž hlubokým hlasem, aniž by z ní však spustil zrak.

 „Našli jsme ji v bezvědomí ležet na nádvoří," Odpověděla Amélie, „Myslím, že potřebuje útočiště."

 „Útočiště?" Zamračil se muž a změřil si ji pohledem od hlavy až k patě.

 Isabel dostala najednou vztek. Byli vážně věrohodní, a nenechá se přeci před Danielem zahanbit. Určitě se někde skrytě dobře baví, tak mu ukáže, že ji jen tak nedoběhl.

 „Takže vy jste ten urostlý válečník, kterého vybral můj bratr, aby mě připravil o panenství?" Statečně mu pohlédla do tváře, a kdyby nevěděla, že je to všechno jenom hra, rozesmála by se na celé kolo. Jeho udivený, až užaslý výraz, totiž byl k nezaplacení. Něco takového od ní evidentně nečekal. Zřejmě jim Daniel řekl, že mu vždy naběhne na špek. Tentokrát, se ale bratříček přepočítal.

 Rasten vykulil oči a zalapal po dechu. Už když vešli, a spatřil toto podivné stvoření, rozbušilo se mu srdce. V první chvíli ho napadlo, že je to jistě nějaká lehká žena. Její oděv, byl vskutku netradiční. Jenže poznal nevinnou dívku od prodejných děvek, tak došel k závěru, že patří k potulným komediantům. Něco takového, ale nenosili ani oni. 

Dlouhý, černý hábit posetý hvězdami, dozajista skrýval dosti smyslné tělo. Jeho zkušené oko, to nemohlo přehlédnout. Její křivky byli i pod tím neforemným oděvem, dosti znatelné. A ty její boty. Zapřemýšlel, jaké zvíře má proboha takovou barvu?

 Ano, byla vážně divná..., ale krásná. Nikdy neviděl takovou dokonalost. Vlasy měla černé jako havran a sahali až do jejího pasu. A byli tak hebké, čisté, a když nasál vzduch, cítil jejich vůni. I pleť měla dokonalou. Bez jediné vady na kráse. Bez známek nemoci, nebo zranění. Její zuby byly bílé a tak dokonalé, že to nedokázal pochopit.

 Nedokázal odolat a znovu se zhluboka nadechl. Voněla tak čistě a zvláštně. Byla prostě ztělesněním hříchu. A když ho označila za muže, který ji má připravit o její panenství, nedokázal zabránit tomu, aby se nevzrušil.