NAVZDORY ČASU

Část 10

Isabela udiveně sledovala dění v místnosti. Její oči těkaly z jednoho na druhého. Kdyby nevěděla, že je to jen hra, a že jsou to herci, musela by konstatovat, že vážně byli jak praví. Jako kdyby vystoupili ze středověku.

 I ta místnost, pomyslela si. Všechny rekvizity, byli tak opravdické. Vše bylo tak věrohodné, až ji mrazilo. Jen se jí zdálo, že nějak moc přehrávají. Jak dlouho ji ještě budou vodit za nos? Nebo její povedený bratr? Už toho měla dost. 

Zamračila se a nadechla se k nějakému peprnému výroku, když si všimla, že muži, který na ni prve pouštěl hrůzu, stéká po rameni krev. 

„To je kečup?" Zašklebila se na něj, ale počastoval ji výrazem, jakoby nechápal, o čem vůbec mluví, „Určitě kečup. Nebo barva?" přistoupila blíž k němu a vytřeštila oči. Na jeho paži, byla dlouhá sečná rána, ze které kapala krev. Isabel zalapala po dechu. Ještě jednou se na něj podívala a pak se udiveně rozhlédla kolem. Pak vztáhla ruku a ukázala prstem na jeho zranění. „To..., to je opravdové?" přeskočil ji hlas překvapením, „Jak to? Myslela jsem, že jsou to atrapy?"

 „Atrapy?" vydechl dost naštvaně. Zřejmě už mu docházela trpělivost. 

„Ko..., kopie. Měli by být tupé, abyste se nezranili. A vám..., teče vám krev! Jak to?!"

 „Je to jen škrábnutí." Zamračil se a podíval se na ni tak, že bylo jisté, že pochybuje o jejím zdravém rozumu. 

„Škrábnutí?!" vytřeštila oči. Teprve nyní si všimla, že všichni muži, jak tu byli, měli na svém těle nějakou starou jizvu. Na hrudi, na tváři, i na rukách. A vypadali pravé. Nahlas polkla a chvíli zůstala bez hnutí. Věděla, že středověcí rytíři se nedokázali ubránit zranění, protože boj byl jejich denním chlebem, ale ona přeci nebyla ve středověku.

 Otočila hlavu k oknu, a pak jak když do ní střelí, se rozeběhla. Chytla se parapetu a vyklonila se. Dívala se na nádvoří, kde všude pobíhali lidé. Všichni byli oblečeni dle středověké módy. Muži v kiltech a vysokých botách. Někteří měli košili, a někteří byli do půl těla nazí. Ženy většinou v plátěnou kostkovanou sukni a zástěru.

 Zalapala po dechu a rozutíkala se k dalšímu oknu. Když vykoukla, spatřila, jak dole pod svahem, na jednom z dalších nádvoří, bojují muži s meči. Vykulila oči a chytla se v místě, kde měla své srdce. Bilo jí nyní tak, že měla strach, že jí vyskočí z hrudi. 

Všechno vypadalo tak opravdické. Až moc opravdické. A ten hrad. V dnešních dobách nebyl žádný, co pamatuje, tak zachovalí, jako tento. Obrátila se do místnosti a setkala se s udiveným pohledem všech přítomných. Ale jakoby je ani nevnímala, rozeběhla se na druhou stranu pokoje a vykoukla ven. 

„Pane bože!" Vykřikla a zacpala si ústa. Byla na středověkém hradě. Opravdovém, středověkém hradě. Z tohoto místa viděla jeho další nádvoří, zahradu, i přilehlé stáje. Viděla jeho rozlohu a nekonečné lesy kolem. Všude, kam až oko dohlédlo. „Kde..., kde to jsem?" vydechla, když se otočila do pokoje.