NAVZDORY ČASU

Část 11

„Na hradě Sword Castle, děvče." Usmála se Amélie soucitně, „Jsi na území klanu MacPhelanů."

 „A..., ale co tu dělám?" Vydechla Isabel zničeně. Vůbec to nechápala.

 „Jo, to bychom taky rádi věděli." Zavrčel Garett. 

„Je jen zmatená." Přidala se Miura na matčinu stranu. 

Isabel se ještě jednou bezděky ohlédla za sebe do okna. Nacházela se dle všeho na Skotské vysočině, a vůbec nechápala, jak se zde mohla ocitnout. 

„Ja...,jaký je rok?" Odvážila se zeptat. 

„Jaký je rok?" povytáhla Miura obočí, „No přeci..., rok 1421."

 Isabel vytřeštila oči a musela se chytnout parapetu za sebou, aby neupadla. Srdce jí bušilo jako o život a sotva stála na nohou. Ono zjištění, v ní vyvolávalo téměř panickou hrůzu. Jak se sem proboha dostala? A proč? 

Změřila si pohledem všechny přítomné. Dívali se na ni pochybovačně a hlavně jejich náčelník. Jeho modré oči, ji téměř propalovali pohledem. Bylo vidět, že už mu pomalu ale jistě, dochází trpělivost. 

„Tak dost!" zahromoval přísným hlasem, „Radil bych ti, abys mi ihned sdělila, co jsi zač?! A nepokoušej se na mě hrát nějaké divadlo! Zatím jsem totiž nabyl dojmu, že jsi čarodějnice, a ty jak je ti jistě známo, hodně často končí na hranici!"

 „Na..., na hranici?" vykřikla Isabel zděšeně a automaticky se chytla svého náhrdelníku. Dle jeho výrazu, by docela věřila, že by byl toho schopen. Však se na ni mračil tak, že kdyby pohled zabíjel, byla by již mrtvá. 

A když si uvědomila jeho sílu a velikost, udělalo se jí mdlo. Dokázal by jí snad jednou ranou usmrtit, napadlo ji. Ano, byl to tip muže, před kterým ženy padají na kolena. Ne jen v tuto dobu, ale kdyby se ocitl v jejím století, jistě by se o něj poprali. Jenže jí, pohled na něj naháněl hrůzu. 

„Já..., jmenuji se Isabel Morganová," zašeptala směrem k němu. Stál teď tak blízko ní, že kdyby natáhl ruku, dotkl by se jí, „A nevím, jak jsem se zde ocitla, pane, musíte mi věřit."

 „Věřit?!" zamračil se, „Tobě?! Proč bych měl?!" pohodil rukou k jejímu úboru, „Co znamená tvůj oděv?! Nikdy jsem nic takového neviděl." 

„To je můj župan a..." sklopila zrak. Stejně jí neuvěří. Jenže neměla jinou možnost, než říci pravdu. Musela spoléhat na to, že právě oni, budou jedni z těch osvícenějších z té doby a nebudou věřit na čarodějnictví a jiné nadpřirozené síly, „Nepocházím z této doby, pane. Ale z jednadvacátého století, ale sama nevím, jak se mohlo stát..., z roku 2024, pane." Dodala šeptem a sklopila zrak. Zcela evidentně, ji ani jeden nevěří. Zvláště on. Pevně semkl rty a měla pocit, že mu snad i zaskřípali zuby vzteky.

 „Tak z jednadvacátého století?!" zavrčel a ohnal se rukou ve snaze, chytit ji pod krkem. Isabel se mu ale vysmekla. Zachytil však lem jejího županu a několik knoflíčků odletělo stranou. Župan se rozhalil a ona zůstal stát jen v kalhotkách a podprsence. 

Jeho udivený výraz, by ji pak přišel úsměvný, kdyby neměla strach. Všichni na ni totiž zírali s ohromením. Bylo jisté, že dámské prádlo, které měla na sobě, nikdy neviděli.