NAVZDORY ČASU

Část 71

Toho dne večer, když začala zábava, si Rasten posadil Isabel na svůj klín, a nepustil ji ani na okamžik ze svého sevření. Neustále hladil její bříško a občas ji jemně kousl do ušního lalůčku. Náčelník byl šťastný a jeho štěstí, přivodilo klid a mír, do duší jeho lidí. Věřili totiž, že čím spokojenější bude jejich náčelník, tím spokojenější budou i oni. 

Náčelníkova žena byla na rozsypání a všichni s nadějí očekávali jeho dědice. Toho dne i Rasten oznámil, že hodlá potvrdit jejich svazek přísahou před knězem. Pro každého, byla Isabel už dávno jeho právoplatnou ženou od chvíle, kdy si vzal její panenství. Tedy jejich svazek byl jen jakýmsi potvrzením před bohem. 

A nehodlal to už odkládat ani jediný den. Rasten se rozhodl jen k přísaze před jen lidem, bez větších oslav a bujarých večírků. A tak se za tři dny, na nádvoří jeho hradu sešel jeho lid, aby mohl spatřit svého náčelníka a jeho ženu, jak si přísahají lásku na věčné časy.

 Isabel byla šťastná, že ji k Rastenovy, který stál po boku kněze, odváděl její otec. Nádvoří bylo narvané k prasknutí. Téměř každý, i z poslední vesnice jeho panství, toužil spatřit onu událost. A tak když kněz posvětil jejich svazek a svázal jim ruce, podhradím se ozval bujarý a radostný pokřik, provolávající slávu a dlouhý život jejich vládci. 

Vysoké těhotenství hradní paní, znamenalo pro lid mnohé. Hlavně ztvrzení, že narozením pokračovatele rodu MacPhelanů, neskončí jejich vláda. A jelikož právě Rasten MacPhelan, byl první náčelník jejich klanu, který jim zajistil spokojený život v hojnosti a míru, věřili, že i jeho dědic, půjde po té, v jeho stopách.

 Proto také všechen jeho lid, s netrpělivostí očekával, až se panstvím rozjedou jezdci na koních, a vesnici od vesnice budou oznamovat zprávu o jeho narození. A když se tak za nedlouho stalo a jezdci se rozjeli po kraji oznámit narození náčelníkova dědice a zprávy, že náčelník má dvojčata, slavil celý klan MacPhelanů. 

Rasten pomalu vstoupil do ložnice, kde právě jeho žena porodila jeho děti. Celý den čekal se svými muži, kteří se ho snažili jakkoliv obveselit v hodovním sále, ale byl jako na trní. Každý výkřik jeho ženy, který se ozval shora, přiváděl mu příšerná muka. Několikrát ho museli muži zadržet, aby se nerozběhl do pokoje, a nevykázal porodní bábu z hradu. Uklidňovalo ho jen, že jeho matka s Laurou a Olívií, Isabel střeží. A pak i Danielovo přesvědčení, že jeho dvojče to zvládne, ho uklidnilo. Zjistil totiž, že ti dva jsou si opravdu blízcí.

 Když vstoupil do pokoje, za postelí stála jeho matka s Laurou, a každá z nich držela v náručí jedno dítě, zabalené v bílé plátno.

 „Má paní" zašeptal Rasten a poklekl před postelí. Vzal do ruky její dlaň a políbil ji, „Děkuji ti za dědice."

 Isabel se usmála a pohladila svého muže, který se evidentně snažil potlačit slzy, po tváři. Pak se dívala, jak mu položili obě děti do náruče a tehdy už se náčelník slzám neubránil.

 Pak vstoupil na balkón, i s dětmi, a v tu chvíli se přeplněné nádvoří, rozeznělo radostným provoláváním slávy.