NAVZDORY ČASU

Část 50

„Máme tichou domácnost." Zamračila se Isabel a vzhlédla od svého košíku zeleniny na klíně. Seděli s Miurou a Amélií u stolu a připravovali zeleninu k sušení. Daniel zatím na druhém konci stolu rozložil několik papírů se svými plány na odpadní jímku, aby je ukázal náčelníkovy. 

„Co je to tichá domácnost?" Vykulila oči Miura.

 „To je něco, co nezažiješ zlatíčko. Já jsem velice spokojen se stavem věcí." Zakřenil se Daniel na Miuru, když vzhlédl od papírů. Ta zrudla, protože pochopila, ale Isabel si nešťastně povzdechla.

 „Vůbec se mnou nemluví. Jen se na mě už dva dny mračí a vypadá to, že se snad rozhodl obnovit slib celibátu! Ani se mě už téměř tři dny nedotkl." Vzdychala Isabel. 

Rasten se s ní od chvíle, kdy ji vyčinil za to, že ho opět neposlechla, nemiloval. Nemluvil s ní, jen se neustále mračil, kdykoliv na něj pohlédla. I když ji nedovolil odejít z jeho pokoje, protože od chvíle, kdy spolu na loži spočinuly patřila k němu, ani se jí nedotkl. Jakoby ji tím chtěl snad trestat. Jen si ji vždy k sobě majetnicky každý večer přivinul a usnul. Pokaždé ji obejmul pažemi tak, aby se snad ona sama ho nepokusila znovu svádět. I když ona měla pocit, že snad musí trestat i sebe. Však cítila jeho tvrdé kopí, jak ji celé noci tlačí do zad. 

„Můj syn je velice tvrdohlavý," usmála se Amélie, „Zlobí se, ale nedokáže tě potrestat, tak tě alespoň trestá svým nezájmem." 

„Nedokáže mne potrestat?!" vykulila Isabel oči, „Proč? Ať mi raději nařeže, ale ať se se mnou milu..." zčervenala a sklopila zrak před Améliiným pohledem. 

„Ach ano..., muži zde trestají neposlušné ženy výpraskem, když si to zaslouží, ale jak se zdá..., Rasten má obavy, že by ti ublížil. Je velice silný a miluje tě, tak..."

 „A já miluji jeho..." vydechla Isabel a zamilovaně se zadívala kamsi do prázdna. Milovala toho svého statného horala, ale momentálně by ho nejraději něčím vzala po hlavě. On má obavy ze své síly? Myslí si snad, že ona je nějaká křehká květinka? Ano, byl silný a mohutný a veliký. Byl statný a urostlý, ale miloval ji. A tím si byla stoprocentně jistá. I když se na ni mračil pokaždé, když se na ni podíval, stejně by mu nejraději skočila do náručí. Byl tak krásný a roztomilí ve své zlobě, že měla chuť se s ním milovat a milovat a milovat... 

„Tak se pokus ho zase svést..." Zašklebil se Daniel a vytrhl ji z myšlenek, „Chlap jako on, nedokáže odolávat dlouho. Obávám se, aby mu nevybuchlo to jeho kopí."

 „Vždyť mi to nedovolí. Lehne si vedle mě a..." 

„Po dnešní večeři bude opět zábava, sestřičko. Rasten souhlasil, i když se mu zprvu moc nechtělo..., bude hudba a tanec..., a jednou už to fungovalo, ne?" Zamrkal na ni, ale než stačila Isabel odpovědět, otevřely se dveře a do místnosti vstoupil náčelník s bratry. 

Šel rovnou ke stolu a sklonil se nad papíry. Daniel mu dlouze vysvětloval své plány a jen pokyvoval, ale Isabel si všimla, že co chvíli hodil pohled jejím směrem. Když se ale jejích pohledy setkaly, zamračil se jako bouřkový mrak. 

A Isabel najednou měla co dělat, aby udržela vážnou tvář. Uvědomila si totiž, že tento statný a neporazitelný muž, tento mocný válečník a náčelník klanu, je zranitelný jako dítě, pokud se jedná o ni. To ona měla nyní v rukou všechnu moc nad ním. Ačkoliv byl o mnoho větší a silnější, stejně by to byla ona, kdo by vyhrál. Však raději by si usekl ruku, než by ji na ni vztáhl. Daniel měl asi pravdu. Bude muset svého statného horala svést, protože jeho tvrdá palice, mu jinak nedovolí ustoupit.