NAVZDORY ČASU

Část 62

„Už se probouzí," vydechla Laura Morganová a pohladila svou dceru po vlasech, „Vypadá dobře. Trochu přibrala..., a ten šat..., kam se asi dostala?"

 „Mám pocit, že budeš mít vnouče a já pravnouče," povytáhla obočí babička Olívie, „nepřibrala, je těhotná." 

„Těhotná?" vykulila Laura oči a znovu pohlédla na svou dceru, „Proč je ale zde? A kde je Daniel?"

 „Snad se to dozvíme, drahá." Uklidňoval svou ženu Robert Morgan a láskyplně jí stiskl ruku.

 „Rastene?" Zašeptala Isabel, ještě z polospánku, „Můj pane? Tolik jste mi chyběl." Laura s Olívií, se na sebe udiveně podívali. 

„Tak kdepak jsi našla své štěstí, holčičko?" Usmála se něžně Laura a lehce přejela prsty po její tváři. 

„Mami?" Zašeptala náhle Isabel a udiveně se rozhlédla kolem, „Kde to jsem?"

 „Doma, holčičko."

 „Doma?!" Vykřikla téměř vyděšeně a vystřelila do sedu, „A..., ale..., pane bože!" schovala tvář do dlaní a rozplakala se. Laura si ji přitáhla do náručí a konejšila ji tak dlouho, než se trochu vzpamatovala. 

„Tati? Babičko?" Zavzlykala Isabel, když po nějaké době vzhlédla.

 O dvě hodiny později, když ji Laura donutila něco sníst, se usadily v obývacím pokoji a Isabel jim vypověděla celý příběh. Samozřejmě s mnoha přestávkami, když upadla do usedavého pláče z té strašné beznaděje.

„Takže říkáš rok 1421? Na Skotské vysočině, jsi našla svého vyvoleného?" 

„Ano tati, a jsem šťastná. Miluji Rastena." 

„To vidím," zamračil se jejímu stavu, „Je tedy náčelník klanu? A je na tebe hodný? Že si ale pospíšil..." ukázal na její břicho. 

„Roberte Morgane!" zahudrovala na oko Laura na svého muže. Moc dobře věděla, že to tak nemyslí. Byl to dobrák od kosti, ale dcera byla dcera. A najednou mu ji někdo zbouchne a ještě k tomu, mu ani nemůže rozbít ciferník. 

„Miluji ho, otče. Je jiný, než zdejší muži. Je přímý a rovný. Spravedlivý a statečný. Silný, chrabrý, milující a mužný. Statný a krásný. Je..."

 „No dobře, dobře..." přerušil výčet jejích slov, potlačujíc smích, „Říkáš tedy, že i Daniel se usadil?" udiveně zamrkal, „Že bylo na čase. Tu dívku, která ho zkrotila, bych chtěl poznat."

 „Poznáte je všechny..." vykřikla Isabel a pak náhle zmlkla. Všichni se na sebe smutně podívali, „Musím se tam vrátit, tati. Prostě musím!" 

„Já vím, holčičko," konejšila ji Laura, „jenže..., bez náhrdelníku..." Pokrčila bezradně rameny.

 „Ale tati? Ty jsi vědec, viď?" zalkala nešťastně, „Ty bys přeci dokázal..."

 „To nejde, Isabel. Tohle nedokáži, ani já..."

 „Ale mami...?"

„Tvůj otec má bohužel pravdu, holčičko. Dokáže mnohé, ale toto ne. Ten náhrdelník..., přivedl k němu mě, zrovna jako tebe za Rastenem. Bez něj, není možnost cestovat časem."

„Třeba Daniel? Přijde na to zaklínadlo a vrátí se pro mě?" Zašeptala Isabel s nadějí. 

„I kdyby na to přišel, bohužel..., jeho náhrdelník poslouchat nebude. Je muž a je to ženský šperk. A poslouchá jen ženy našeho rodu a naší krve. Je v našem držení u od nepaměti, holčičko. Však právě proto, můžu věřit na zázraky, které vy jste mi vždy tolik vyvraceli. Ovšem bez něj..., není naděje."