NAVZDORY ČASU

Část 49

„Už jste spět? Lov byl úspěšný?" Vykulila Amélie oči, když Rasten s bratry a Danielem vstoupili do místnosti.

 „Jistě. Třicet mužů a třicet mrtvých zvířat," Přikývl Rasten a ohlédl se kolem, „Kde je Isabel s Miurou?" 

„Isabel s Miurou?" Polkla Amélie. Bylo ji jasné, že Rasten bude zase zuřit. Dívky se v této době vůbec neholili, to byla pouze výsada mužů, a jak znala svého syna, nebude se mu to vůbec líbit. Zvlášť, jestli Isabel porušila jeho zákaz čarovat. Věděl sice, že není čarodějka, a vše co se děje je dílem jejího náhrdelníku, ale přísně ji zakázal ho používat.

 Rasten si jen vztekle odfrkl a vyrazil po schodech nahoru. Dle výrazu matky, ihned poznal, že se něco děje. 

„Asi bys měl jít s ním," otočila se Amélie na Daniela, „Isabel s Miurou, se rozhodli, že se pro vás zkrášlí a oholí. A obávám se, že to Rasten zrovna neocení." 

„No jestli se Isabel povedl zase nějaký zázračný kousek, tak určitě ne," zabrblal Daniel, „A chápu ho, že se mu to nelíbí. Ani já bych nerad skončil na hranici, kdyby se něco provalilo."

 „Běž..." přikývla Amélie, „a skus náčelníka trochu uklidnit. Tentokrát se bude asi hodně zlobit."

 Daniel doběhl do Rastenova pokoje ve chvíli, kdy vstoupil dovnitř. Už když vstoupil, praštila ho do nosu nějaká neznámá a hodně výrazná vůně. Hodně vůní, úplně se mu z toho zatočila hlava. Zastavil se uprostřed pokoje a zkameněl. Všude okolo se válely jemu neznámé předměty a po stěnách vysel nějaký šat. Hodně nemravný šat, takový, který by ani lehké ženy neoblékly.

 „Ty..., ty už jsi tady...., můj pane?" Vykoktala Isabel. A obě dvě s Miurou, zůstali zírat na zkamenělého náčelníka.

 Díval se na ně, s doširoka rozšířenýma očima a snad i zapomněl dýchat. Několikrát zalapal po dechu a přejel obě dvě od hlavy až k patě. Isabel nervózně popošlápla a Miura se sklopenou hlavou, ani nedutala. 

Právě se obě stačily zrovna obléci do nejmravnějšího oblečku, jaký kdy i Isabel spatřila. Ale byla přesvědčena, že se mu bude líbit. Když na něj ale nyní tak pohlédla, začala o tom pochybovat.

 Vyholily si vzájemně všechno, co šlo, namazali se vonnými krémy a oblékli si úplně průsvitné prádlo. Podprsenka i kalhotky, byli tak průhledné, že nemohli zakrýt vůbec nic. A stejně průhledný župánek je zakrýt nedokázal, i když se o to obě právě snažily. 

„A do prdele!" Vydechl Daniel, který se zrovna vřítil dovnitř a postavil se vedle náčelníka.

„Ty..., ty se zlobíš?" vykoktala znovu Isabel, když Rasten stále mlčel. Ve tváři mu ale cukalo zlostí a oči mu planuly jako ohně pekelné, „Chtě..., chtěly jsme vám udělat radost." Zašeptala, hledajíc pohledem oporu u svého bratra. 

„Co je to?!" Zavrčel konečně Rasten rozzlobeně.

 „To..., to jsou..., ho..., holící ženské potřeby a erotické prádlo..., abychom se vám líbily..." Dodala s nadějí, ale účinek to evidentně nemělo žádný.

 „Ženské holící potřeby?!" zaburácel naštvaně, „Holení je výsadou mužů!" Jeho pohled sklouzl k jejímu rozkroku, který tenká látka nedokázala schovat, a udiveně povytáhl obočí. Isabel se pokusila zakrýt župánkem, ale snaha byla marná.

 „To u nás ženy dělají, Rastene," pokusil se ho Daniel uklidnit, „Holí se pro své muže, aby se jim líbily."

 „U vás se ženy holí?!" Zamračil se, „Tady ale ne! Porušila jsi opět můj příkaz!" Otočil se na Isabel a pohodil rukou k předmětům, povalujících se kolem. 

„Uvidíš, že to oceníš, až ji budeš líbat..., žádné chlupy v puse a tak..." Zamrkal Daniel, ale Rasten ho jen zpražil naštvaným pohledem.